Jako seriously, jak může někdo ve dvaceti, kort s šestnáctiletou přítelkyní tvrdit, že "I will always love you" ???
Já nevim jestli jsem skeptik jenom já nebo to tak ve vztazích prostě funguje, že si myslíte, že je to pokaždý napořád.
Musim si přiznat, že víkend úplně ztratil funkci víkendu protože mám pravidělně na pondělí jednu maturitní otázku z češtiny, zkoušení z dějepisu a další možné předměty, ze kterých budeme jistojistě psát vždycky v pondělí protože "máte víkend na to se to naučit" což je typický postoj učitelů. Víkend je určený k nicnedělání, oni sami nic dělat nechtějí, ale nemůžou nám dát pokoj, to prostě nejde...
Zamilovala jsem se do Skins.
Jsem strašně divná a už nechci bejt. Jenom jsem pořád nepřišla na to, jak to zařídit. Myslela jsem, že to typické puberťácké sebepoznávání už mám za sebou, ale já se v tom pořád plácám jak v bahně. Každej den si o sobě myslím něco jinýho. Někdy i každou hodinu, kdy je všechno fajn a najednou není. Někdy čumím do zdi v naději, že tam něco vykoukám, jindy hledám odpovědi v písničkách, v knížkách nebo ve filmech. Někdy mám pocit, že je to všechno na hovno a někdy se mi chce hrozně moc žít. Ale nikdy si nedokážu vybrat jednu věc a vydržet u ní dlouho. Nedokážu zaujmout postoj, což je asi v otázce existence dost těžký protože biologicky jsme všichni naprogramovaní na to, ať žijem...
Měla jsem si sehnat pomoc, kdysi dávno ...
Ano ano, ten poslední odstavec. Ale já si myslím, že člověk se tak nějak hledá celej život, že těch, co se našli je strašně málo. Že někdo to jen říká, protože se třeba bojí, že pokud si to přizná, tak se ztratí i pro ostatní.
OdpovědětVymazatPíšu sračky.