I for an I

Někdy bych se na sebe chtěla dívat očima někoho jiného. Někoho, kdo mě nikdy předtím neviděl, někoho, kdo zná jenom moje články. Chtěla bych vědět, co bych si o sobě myslela. Co bych si o sobě asi řekla, kdybych se potkala na ulici. Chtěla bych na sobě vidět ty chyby tak, jak je vidí ostatní.
Zdál se mi na dnešek sen. Že četl můj blog, můj minulý článek a napsal mi k němu komentář. Moje mysl mi nedovolila si ho v tom snu pořádně přečíst. Dokonce bych možná řekla, že jsem se i na chvíli probudila. Znamená to, že někde v hloubi duše prostě nechci aby to věděl, v hloubi duše jsem možná pořád ještě závislá.
Každopádně mi došlo, že asi není fér mu něco nějakým způsobem vyčítat, ikdyž jenom formou konstatování. Koneckonců moc dobře vím, že do očí to nejsem schopná říct a internet, ať je sebevíc anonymní, zároveň je taky úžasně propletený. Někdo se letmo zmíní a ten se taky letmo zmíní a najednou, ani nevíte jak, vás zase čtou ti lidé, kterým se rozhodně otevírat nechcete. Jenže co mají dělat lidé jako já, kteří už to psaní tak nějak potřebují k životu? Dál a dál zakládat nové blogy a pak je opouštět a zakládat nové? Na to jsem asi moc líná.

Moje sny mi už dlouho dávají něco najevo a já to okázale ignoruji. A čím víc je ignoruju, tím větší problém z toho bude. Psychologie - první ročník, maturitní otázka na příští seminář - to jen tak na okraj. Doufala jsem, že u mě příznaky puberty prostě definitivně proběhly tak nějak v rychlosti, ale s jedním mám pořád problém a to je hledání sama sebe. Nevím o sobě vůbec nic, nedokážu najít vhodná slova. Jestli jsem taková nebo maková nebo tvarohová. Jestli chci dělat tohle a nebo radši tamto. Nevím čeho chci v životě dosáhnout ani kam se vydat na školu. V jednu chvíli mám chuť to všechno vzdát a pak se mi najednou chce zase žít. A ono je to asi úplně normální, ale mě už to nějak nebaví. Jenže s životem je to těžké, nikdo vám už druhou šanci nedá.
Nechci umřít, nechci umřít teď, to už jsem si jako stanovila. Ikdyž mi můj život přijde prázdný, pořád doufám, že to nejlepší ještě přijde. Jenom se mi nechce na tomhle světě zbytečně překážet moc dlouho. Říkám si, že když to prostě nepůjde a můj život bude směřovat úplně špatným směrem, pořád mám možnost volby.

Musím uznat, že jsem Murakamimu křivdila. Mám ho ještě o moc radši, když mluví o sobě a když shledávám společné prvky našich osobností. Tedy alespoň tak, jak vnímám sama sebe.

Dost často mi ale připadá, že tohle všechno je taková jedna velká iluze, která se rozplyne, že se probudím ze sna a všechno bude jinak. Nesnáším nespravedlnost světa, že zrovna já se musím neustále dokola trápit existenčními otázkami. Nemůžu si pomoct, nedokážu se toho zbavit. Někdo zavře oči a nemyslí 'na nic' ( což jak jsem zjistila je naprosto nemožné ) Já zavřu oči a nedokážu to, nedokážu si třeba rekapitulovat den nebo vzpomínat na něco co se stalo. Já se ponořím do těch svých nevyřešených otázek a potom se divím, že se mi zdají takové sny.

,,Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít"

( H. Murakami )