Nevolnost

Nevím proč mě to zrovna teď napadlo, ale už se strašně těším, až se pustím do Palahniuka. Jak vezmu všechny knížky co od něj mám (5) a začnu jednu po druhé číst, dokud z toho nebudu mít přePalahniukovaný mozek.
Otázkou je kdy  ...
Jak jsem si stěžovala, tak už je to lepší. Začetla jsem se do Zajdy Munroa. Sice se mi u toho podařilo dvakrát usnout, ale alespoň něco. Možná bych se měla naučit číst i v jiné poloze než jenom v leže.

Anyway, znáte ten pocit, kdy se s něčím chcete hrozně moc smířit a přejete si ať už je to za váma, ale ono se to s váma táhne několik měsíců a občas to trochu zaleze do podvědomí, jenže pak to zas vyplave na povrch a vy máte chuť si rvát vlasy a křičet, jako kdyby to snad mohlo pomoct a všechno to z vás vylítlo spolu s tím křikem.
Myslím, že je to nejvěrnější popis toho, co se teď děje. O prázdninách to překryly úžasné zážitky, ale spolu s realitou nudného školního života se to zas objevuje a /*s prominutím*/ rozmrdává mě to zevnitř.

Snažím se učit moderní prózu / chápej: To proto píšu tenhle shit, abych to oddálila / a dívám se přitom do blba, lépe řečeno na nástěnku a moje oči, nevím proč, spočinuly na jedné pařížské adrese, kterou mi před 4 lety věnoval jeden černoch, když jsme spolu seděli na Montmartru a povídali si příšernou angličtinou./ možná i trochu francouzsky / Zajímalo by mě, co by se asi stalo, kdybych na ní napsala. Jestli na tom bouleváru Victora Huga pořád bydlí nebo už je tam dávno někdo jiný. Dokonce koukám, že tam mám i telefoní číslo :)

Dneska mi dokonce ani tne podzim nevadí. Vlastně se už docela těším na zimní kabát a dlouhou černou šálu. Na to, jak si zase v listopadu začnu pouštět vánoční songy jako každý rok, na to, jak začne padat první sníh a já budu mít rozporuplnou náladu a jak zas budu chodit na zasněžený hřbitov a taky na to, jak bude leden, já budu ve stresu, zima mi poleze krkem a budu zas nesnášet celej svět ... K mému životu tu prostě patří, musím se s tím smířit.