Feel love when it's done

V Praze bylo blaze. Haha.
Muzeum Franze Kafky pro mě bylo naprosto nepřínosný. Zaprvé - 90% informací a exponátů je německy. Zadruhé - nebylo tam skoro nic jiného než německé papíry a knihy.
Gift shop byl sice plný věcí, které bych chtěla, ale můj rozpočet je omezený. Nemohla jsem si koupit ani tašku, ani knížku ani triko a nekoupila jsem si ani placku ani nic jiného protože ty ceny prostě byly moc vysoké. A o to víc mě pak štve, že si  to všechno dovolit může. Že mi vypraví jak byla tady a támhle a tam si koupila tohle a tam zas něco jiného. Tohle zná a támhle byla a viděla tohle a zkusila tamto... Všichni jsme uvnitř příšerní sobci. A pak začínáme závidět. Je nám mizerně a všechno by jsme rádi zničili.
A co já. Já budu ta, která poslouchá IAMX už tolik let, já budu ta, která už konečně nemusí řešit odvozy a školu protože je pátek, ale taky budu ta, kdo je už asi po sedmé propásne protože já jsem ta, kdo nemá bohaté rodiče ani brigádu, ani nikoho, kdo by mi ty lístky koupil.

Divadlo stálo za to. Nebudu si stěžovat na ty lístky. Koneckonců první polovinu představení jsem strávila na nejlepších místech, druhou na nejhorších, tak se to vyvažuje. Už i v Národním divadle  jsou lidi líní zvednout prdel a zatleskat ve stoje, ale co, možná jim to nepřišlo tak dobré a vtipné jako mně.
Pršelo.
Do jejich života prostě nepatřím. A nikdy nebudu.
Chci ať je venku hnusně. Protože uvnitř mě je to nejhnusnější počasí co existuje.
Nestojím za nic, nevím co na tom gymplu pořád ještě dělám když jsem tak blbá. Miluju tyhle srovnávací testy, kdy si to uvědomuju, fakt jo.
Jestli mi včera Praha zruinovala náladu na příštích několik dní, tak tohle mi zruinovalo zruinovanou náladu a stalo se z toho prostě jedno velký bahno, ve kterým se budu pár dní topit, než mě to přestane bavit.