Můžu za to, že je sníh jenom na autech?

Pátek?

Pátek se vznáší někde hluboko v mém mozku a neumím z něj vyndat nic lepšího než JEKa a jeho ( asi ) osvětu?  o mém ( divném? ) psaní na můj starý blog. Nepamatuju si, co mi tam psal, nepamatuju si ani to, co mu kdo odepsal, nepamatuju si co jsem napsala já. A nechápu proč přišel, začal mi říkat, že taková nejsem a dělám ze sebe něco co nejsem.  Nepamatuju si, co jsem mu odpověděla než nás tak náhle opustil ...

Nevím jak jsme se dostaly k chlapcům. Ani nevím, co nám barman říkal, nikdy jsem mu nic nerozumněla. Jsem buď hluchá nebo on mluví hrozně potichu. Nevím jak je možné, že nám zbyly dvě cigarety. 

A už vůbec nechápu tu naší cestu domů. Nevím čemu jsem se tak smála. Nevím proč jsme začaly čmárat na auta. Nechápu to. Nechápu paní se psem co si snad myslela, že ty auta chceme rozbít. Nevím co přesně jsme tam nechávaly za poselství. Jediné co se mi vybaví je 2012 po celém autě. ^^ Možná jsme i řekly, že chceme aby lidstvo chcíplo.... Asi jo, asi sme to řekly.

A víteco, už vím proč lidi tak rádi nakupují. Bezvadně vás to odradí od myšlení na cokoliv. A jo, taky jsou tu ta malá potěšení z toho, že máte svůj vysněný kabát ikdyž vám třeba vůbec nesluší, vlastně v něm vypadáte spíš jako kretén, ale máte ho. A taky konečně najdete hvězdičkovou Kofolu a ikdyž není tak dobrá jako normální, prostě máte hvězdičkovou Kofolu a budete jí na Štědrý den pít přesně podle postupu. Taky si konečně koupíte formu na koláče a nakonec si řeknete: Proč ne, proč bych si nemohla koupit Kafku na Pobřeží a ukájet se pohledem na ní. Ikdyž už to možná nikdy nepřečtu, můžu se na ní dívat, jako zatím na všechny knihy, co jsem si koupila. Mám svojí nejoblíběnější knížku a to mě uklidňuje ...

To malé potěšení když nakonec ve třetím obchodě mají Vampýráka a já ho tak budu moct ženě dát.

Pointa je v tom, že jsem zkrátka včera nemusela myslet na nic jiného, než na ten materiální svět. Ano, přiznám si to. Jsem materialista, chci se obklopovat věcmi, co mi přijdou důležité. Chci mít jednou takovou práci, abych si mohla dovolit to, co budu chtít. A možná je mi to i jedno. Možná je to lepší než strávit celý život bloumáním nad tím, k čemu že je vlastně lidský život dobrý? možná je i ve mně kus toho, kdo chce vystudovat, mít práci, vdát se, mít děti, věnovat dětem všechno, co jsem kdy dokázala, utratit všechny peníze za děti, zůstat v důchodu dětmi opuštěná a pomalu hnít dokud neumřu. Možná je tahle část v každém z nás nebo se někdy projeví. Protože někdo nebo něco chce aby to tak bylo ...