Black pearl

Pamatuju si na tu dobu. 2006, mně je 13 let a tvrdím, jak nesnáším Piráty z Karibiku. Tehdy jsem Hanse Zimmera nedokázala ocenit, ale minulost je minulost. ( A taky Johnyho Deppa jsem nesnášela, achjo, dětství )
Ve skutečnosti je soundtrack z pirátů dokonalost. Ale na kvalitu je třeba čas, jako na víno...

Lístky jsme koupily až dneska. Nemůžu si pomoct, ale až mi přijde vstupenka, která bude vytisknutá na kusu obyčejného papíru, budu si připadat nervózně, divně a rozhodně né tak slavnostně jako předchozí léta.

Nejsem šťastná. Můj povrch se zas jenom schoval do neprůstřelný ulity. Miluju tu přetvářku, miluju to, že nikomu nemůžu nic říct protože nechci aby mu to někdo vyčítal. Na to ho mám ( až ) moc ráda. Ale to, že to nikomu říct nemůžu mě vlastně hrozně zabíjí. Kde jsou má internetová přátelství, ta volnost, anonymita a nevázanost. Reální lidé s sebou nesou jistá rizika, která nemůžu podstupovat.

Kdybych dokázala vyjádřit některé pocity spojené s hudbou, začala bych se považovat za boha.
Taky mě mrzí, že už jsem se zase zaměřila na prázdné plky o tom, co bylo, místo nudných plků o tom, co se děje. Toť pohřeb mé snahy žít přítomností.

Všechno to polykám, až se z toho jednou pozvracím. To bude teprv sranda.
Enjoy the silence

V noci nám opravdu něco chodí po střeše, už to slyšela i babička. Moc potěšující zprávou bylo, že to opět bylo nad mým pokojem a tudíž nad mojí hlavou. Víte, existovaly doby, kdy bych byla podělaná štěstím ve víře, že si mě konečně vyhlídl nějaký upír ^^ Jenže teď jsou mé názory mnohem víc pesimistické. Zřejmě si mě vyhlídla nějaká krysa a rozhodla se pokoušet můj vysoký tlak. Logicky mi to do sebe pořád nezapadá, ale bojím se používat znova fantazii. Už tak mívám dost hnusné morbidní sny o masových vraždách v naší ulici. Občas mě stíhá paranoia cestou domů ve čtyři ráno, že všechno to, co jsem si vysnila je pravda. Občas se bojím svého balkonu a mrtvých postav, co uvidím cestou na záchod. Bojím se, že se mi vrátí sny, ve kterých dost hnusným způsobem zabíjím svého psa nebo rovnou popravuju sama sebe. Bojím se své podlahy, která vrže uprostřed noci, bojím se stínů na konci chodby, bojím se okna v koupelně... Asi mám nějaké nevyřešené trauma z dětství.
Tak a teď nemůžu jít spát, čeká mě jedno schodiště, 5 oken, zhasnutá chodba, to něco na střeše, vrzající podlaha a balkon...