--- Tohle jsou útržky posbírané během týdne, proto každý disponuje úplně odlišnou náladou ---
Pátek Díky ti, internete v mobilu. Vycházivší z baráku, jsem se na fb dočetla, že moje přání bylo vyslyšeno. Vrátila jsem se do baráku a za dalších 15 minut zas odcházela, tentokrát úplně opačným směrem.
Tudíž byla Lenička se spolem na D'n'B a víteco, já to vůbec neposlouchám, ale bylo to fajn a zadarmo ×D
Pár piv, spousta cigaret, zhulenej Bíbi a skvělej pokec s Wendy ... Well, tak to má být.
Sobota
Královská snídaně. Big Bang Theory. [REC]. Celý dopoledne Kasabian - West Ryder Pauper Lunatic Asylum a s každym poslechem to bylo geniálnější. Zas pozdně večerní plánování návštěvy našeho velkoměsta. Od desíti skoro do tří sme obcházeli hospody a skončili u té s jukeboxem. Slzy tvý mámy šedivý snad stokrát dokola. 4 minuty do půlnoci a "Za 4 minuty je Valentýn a já sem pořád střízlivá" Srdeční zástava. "Smím prosit?" "Prosit smíš, ale k ničemu ti to nebude" Moc piva, moc modrejch eLeMek, moc Olympiců.
Neděle
Nevím jak vy, ale čekám od svých nejbližších lepší slova než "Tohle přeci není žádnej život" Chtělo se mi umřít. Potřebovala sem s ní mluvit. Nejde to. Nikdy to nejde když já potřebuju. Chybí mi. Pevně jsem se rozhodla jak se budu chovat. Vyvstala otázka *Vydrží mi tohle přesvědčení do momentu kdy se uvidíme?*
Dotek lásky mě položil úplně na dno. 180 stran naprosté beznaděje se do mě vrylo až moc hluboko. Pamatuju si jen tu příšernou zimu kolem mě. Napadlo mě, jak by bylo fajn, jet do té Prahy jenom s ním, říct mu, ať sešlápne plyn a během těch posledních pár sekund života se smát. Měla bych, stejně jako Robin, poprvé svůj život pevně v rukou. Teoreticky, prakticky by to byl samozřejmě řidič.
Potom mě v noci chytla beznaděj a příšerná samota. Potřebovala jsem objetí. Jedno jediné konkrétní objetí.
Pondělí
Nakonec mě ty sebevražedné choutky přešly. Ikdyž jsme skutečně jeli jen my dva. Ráno jsem zjistila, že stopy nedělní noci jsou na mně dost viditelné. V Praze je život ještě šedivější a depresivnější. Jsem členem Knižního klubu, což znamená, že mám záminku proč si kupovat knihy ^^ Měla jsem chuť na zelí, tak mám doma zelí -_- V noci bych přísahala, že jí to budu schopná takhle do očí říct, ale v autě jsem zas dospěla k názoru, že toho nejsem schopná. Takže jsou moje plány zase vymazány. To nám ten týden ale pěkně začíná. Potřebuju modrý Camelky. Zas nový knížky, zas nový triko, zas shopaholictví.
Úterý
Asi za to mohlo probuzení do slunečného dne, že jsem si udělala pořádnou snídani, hodně kafe a pustila si k tomu Foals. Taky jsem dodělala netopýrácké triko a chytnul mě záchvat úklidu. Odpoledne pro Camelky, pro kredit [ svině sviňácký mi kvůli 2 korunám zatrhli internet ] a na koktejl. Zatim dobrý, sluníčko svítí, Arctic Monkeys napouští svoje pozitivní songy do mojí psychiky. Zakopala jsem Báru strašně hluboko a odmítla jí jakkoliv řešit. Odpolední chvilka s Daft Punk a zjištění, že ve středu je u Velblouda Gay a lesbian party se vstupem zadarmo, tudíž začalo shánění lidí.
Středa
Vzpomínání je na hovno. Fakt Fakt. Akorát mi to připomnělo, že tohle období sem už jednou zažila. Dokonce s naflek stejnýma fázema *1. uchvácení | 2. chtíč | 3. pocit opětovaných pocitů | 4. konec | * Výhoda blogů je, že mají lepší paměť než vy. You know what, mám pocit, že jestli to někdy skončí, tak stejně skončím v tom samém vzduchoprázdnu a najdu si někoho jiného a zase si všichni kromě mě budou myslet, že ho miluju. Jedna věc se totiž od toho roku 2oo7 vůbec nezměnila. Pořád ve svém životě hledám to samé...
Odpoledne byla čajovna... Po skoro 2 týdnech jsem se setkala s Bárou. Slovo katastrofa nestačí. Nebyla jsem schopná vůbec ničeho, co jsem chtěla. Mluvit, smát se a dělat, že je všechno v pohodě.
Přišla jsem domů a udělala jednu z těch "chyb svého života" No, ale mám co si zasloužím.
Tady je třeba svoje zápisky ukončit. Včera pro mě prázdniny definitvně skončily. Mám hrozný strach, že už je pozdě. Že sem to všechno posrala a nepůjde to vrátit. Protože mám víc zkušeností s technikou než s živýma lidma. Bohužel u lidí nejde dát ani zpět, ani reset...
Neděle
Nevím jak vy, ale čekám od svých nejbližších lepší slova než "Tohle přeci není žádnej život" Chtělo se mi umřít. Potřebovala sem s ní mluvit. Nejde to. Nikdy to nejde když já potřebuju. Chybí mi. Pevně jsem se rozhodla jak se budu chovat. Vyvstala otázka *Vydrží mi tohle přesvědčení do momentu kdy se uvidíme?*
Dotek lásky mě položil úplně na dno. 180 stran naprosté beznaděje se do mě vrylo až moc hluboko. Pamatuju si jen tu příšernou zimu kolem mě. Napadlo mě, jak by bylo fajn, jet do té Prahy jenom s ním, říct mu, ať sešlápne plyn a během těch posledních pár sekund života se smát. Měla bych, stejně jako Robin, poprvé svůj život pevně v rukou. Teoreticky, prakticky by to byl samozřejmě řidič.
Potom mě v noci chytla beznaděj a příšerná samota. Potřebovala jsem objetí. Jedno jediné konkrétní objetí.
Pondělí
Nakonec mě ty sebevražedné choutky přešly. Ikdyž jsme skutečně jeli jen my dva. Ráno jsem zjistila, že stopy nedělní noci jsou na mně dost viditelné. V Praze je život ještě šedivější a depresivnější. Jsem členem Knižního klubu, což znamená, že mám záminku proč si kupovat knihy ^^ Měla jsem chuť na zelí, tak mám doma zelí -_- V noci bych přísahala, že jí to budu schopná takhle do očí říct, ale v autě jsem zas dospěla k názoru, že toho nejsem schopná. Takže jsou moje plány zase vymazány. To nám ten týden ale pěkně začíná. Potřebuju modrý Camelky. Zas nový knížky, zas nový triko, zas shopaholictví.
Úterý
Asi za to mohlo probuzení do slunečného dne, že jsem si udělala pořádnou snídani, hodně kafe a pustila si k tomu Foals. Taky jsem dodělala netopýrácké triko a chytnul mě záchvat úklidu. Odpoledne pro Camelky, pro kredit [ svině sviňácký mi kvůli 2 korunám zatrhli internet ] a na koktejl. Zatim dobrý, sluníčko svítí, Arctic Monkeys napouští svoje pozitivní songy do mojí psychiky. Zakopala jsem Báru strašně hluboko a odmítla jí jakkoliv řešit. Odpolední chvilka s Daft Punk a zjištění, že ve středu je u Velblouda Gay a lesbian party se vstupem zadarmo, tudíž začalo shánění lidí.
Středa
Vzpomínání je na hovno. Fakt Fakt. Akorát mi to připomnělo, že tohle období sem už jednou zažila. Dokonce s naflek stejnýma fázema *1. uchvácení | 2. chtíč | 3. pocit opětovaných pocitů | 4. konec | * Výhoda blogů je, že mají lepší paměť než vy. You know what, mám pocit, že jestli to někdy skončí, tak stejně skončím v tom samém vzduchoprázdnu a najdu si někoho jiného a zase si všichni kromě mě budou myslet, že ho miluju. Jedna věc se totiž od toho roku 2oo7 vůbec nezměnila. Pořád ve svém životě hledám to samé...
Odpoledne byla čajovna... Po skoro 2 týdnech jsem se setkala s Bárou. Slovo katastrofa nestačí. Nebyla jsem schopná vůbec ničeho, co jsem chtěla. Mluvit, smát se a dělat, že je všechno v pohodě.
Přišla jsem domů a udělala jednu z těch "chyb svého života" No, ale mám co si zasloužím.
Tady je třeba svoje zápisky ukončit. Včera pro mě prázdniny definitvně skončily. Mám hrozný strach, že už je pozdě. Že sem to všechno posrala a nepůjde to vrátit. Protože mám víc zkušeností s technikou než s živýma lidma. Bohužel u lidí nejde dát ani zpět, ani reset...
Třebas to všechno neposrala a bude to dobrý. Uvidíš. Doufám, že jo;)
OdpovědětVymazat..Valentýn by měli zrušit.xD..