Kóbó Abe - Tvář toho druhého // Jonathan Coe - Dotek lásky

 Kóbó Abe - Tvář toho druhého

Je úžasné, jak skvěle jsem četbu téhle knížky načasovala. Od začátku do konce z toho přetéká rozpolcenost hlavního hrdiny, kterou sám tak skvěle definuje, že jsem ten odstavec četla desetkrát dokola a nedokázala uvěřit tomu, jak moc mě to vystihuje. Samotný příběh, který neustále dokola řeší roli tváře a masek je zajímavý i bez těch osobních vazeb. Celé mi to připomíná látku ze ZSV, kde se brali teorie davu a myslím, že Kóbó Abe tu nastínil jakousi teorii masek. A má pravdu ten chlapec ^^ 

Pravdou je, že ke konci už to bylo takové ... stejné. Pořád dokola se nepojmenovaný hlavní hrdina snažil obhájit svoje chování v masce a všechno sváděl na všechny, kromě sebe. Tudíž se jeho ženě nedivím, že odpověděla tak, jak odpověděla.

Zjistila jsem taky, že moje fantazie je na bodě nula, nedokážu si prostě představit jak takový obličej pijavic vypadá. Možná dobře pro mě. 

Celá ta knížka je sice značně bláznivá, ale nebýt toho konce tak se mi chce říct, že je to skvělé psychologicko-filozofické dílo. Tím neprohlašuji, že je to nějak geniální a mělo by to převrátit dějiny psychologie, ne, jen já jsem konečně našla odpověď na některé mé otázky ohledně lidské existence. A to bych řekla stačí k tomu, aby si ta knížka zasloužila být dobře ohodnocená. 

"Toužil jsem ti být nablízku, ale zároveň jsem chtěl být od tebe daleko. Chtěl jsem tě znát, ale zároveň jsem se i vzpíral tě poznat. Toužil jsem se na tebe dívat, ale zároveň jsem se cítil při pohledu na tebe zahanben. Jak jsem se tak nerozhodně vznášel ve vzduchoprázdnu tohoto váhání, šířila se puklina rozpolcenosti stále hlouběji do mého nitra a já jsem tu prasklou sklenku úzkostlivě přidržoval oběma rukama a jen stěží ji uchoval celou."

Jonathan Coe - Dotek lásky

Johnatan Coe, se tímhle dílem definitvně vecpal na můj seznam oblíbených autorů. To, co bylo v Domě spánku jako jeden z vedlejších dějů je tady dějem hlavním a pro mě i lépe zpracovaným. V Robinovi jsem, bohužel, viděla sebe za pár let. Tedy né že bych tak chtěla dopadnout, jen si myslím, že je to jedna z potenciálních variant toho, jak bude můj život vypadat. Zvlášť když se začal odkrývat právě ten motiv celoživotní, nenaplněné lásky. Dlouho jsem nečetla tak ... depresivní knížku. Všechna ta beznaděj celé univerzity spolu s typickým britským počasím, vás nutně musí dostat do těch nepříjemnějších sfér myšlení. Když k tomu přičtu ten nádech dnešního dne... Opět jsem se svým výběrem perfektně trefila a proto není divu, když Robin prohlásí skrz svojí poslední povídku, že sebevražda je jenom touha mít život ve vlastních rukou, že jsem s tím tvrzením souhlasila. Ikdyž logicky všichni moc dobře víme, že to tak není.

Nevím co víc bych měla dodat. Snad jen, že nechci dopadnout jako on, nechci aby mě ty doteky lásky dokázaly natolik zničit. Chci být silnější než Robin...

"V duchu listoval svým osobním slovníkem, až došel k závěru, že slovo, kterým by člověk označil někoho, ke komu cítí silnou a zvláštní náklonnost bez jakéhokoliv nádechu romantiky, prostě neexistuje."

"Rád v sobě jako spousta lidí pěstuju propásnutou šanci, životu to dodává něco jako přídech estetiky a aspoň mám dobrou výmluvu na to, abych mohl být nešťastný, když se mi nedaří. Můžu si říct: "Kdybych si tak býval vzal Kate," a předstírat, že tohle je ten pravý problém."