Jean Paul Dubois - Život po francouzsku
Tahle knížka se v knihovně nějakou záhadou zatoulala, takže místo toho, abych jí dostala měsíc po návštěvě Paříže, dostala se ke mně až v říjnu. Whatever, stejně by jí to nepomohlo. Na mě je tam příliš reálií. Jako je fajn, že si pamatuju, že Francie je teď ve fázi páté republiky, ale to je vlastně jediné, co jsem si zapamatovala. Střídání prezidentů jsem stejně nevnímala. Jenže je hrozný problém číst tuhle knížku, když neznáte francouzskou historii. Pootom vám vůbec nedochází spojitosti a narážky na politiku, na situaci v zemi, na kulturní kontext ... Dokonce to ani nemá, nebo alespon na mě nemělo, vzdělávací účinek protože se vám chce sledovat vývoj hlavního hrdiny a né se učit dějepis. Ano, má to výborné momenty, zvlášť ke konci, kdy už se ta politika tolik neřeší a do popředí jde právě životní příběh hlavního hrdiny / ne, nepamatuju si ani jméno /
Antoine de Saint-Exupéry - Malý Princ
Knížka o které každý slyšel, každý jí četl, ale pochybuji o tom, že jí každý pochopil. Ona je tak úžasná v tom, že vám může být pět a pochopíte ji víc, než když je vám dvacet. Vím, že jsem jí kdysi jako malá četla, ale nepamatovala jsem si z ní vůbec nic. Filosofie skrytá do dětské pohádky a strašlivá fakta skrytá do nádherného příběhu a do poutavého vyprávění. Těžko říct, co přesně se mi na ní tolik líbí. Jestli právě to nenásilné upozornění na to, jaký život vedeme nebo návrat do dětských let, který vám knížka přivodí. Mám pro to jedno, slovo, které sice nic neříká, ale dokonale všechno vystihuje - úžasné. Navíc někdy je mnohem lepší, vyjádřit skutečnost jedním slovem, než tisíci dalšími, které vám jsou stejně k ničemu. A my, dospělí, právě tohle rádi děláme. Není to špatně?
Irvine Welsh - Noční můry s čápem Marabu
Tak jo, vyvaruju se osobním vztahům k téhle knize, která mi bohužel stále leží na stole a dokazuje mi moje selhání.
Málokdy se mi stává, že mi někdo knížku doporučí. Tahle mi byla doporučena jednoho lednového večera ve Věži a nebrala jsem jí přiliš vážně, dokud se mnou neodcházela domů ... a to hned následujícího rána. Nedokážu ani popsat, kolik nadějí jsem do ní vkládala. Nezklamala, nadchla a obnovila mou lásku k tomuhle autorovi. Přiznávám pokud bych jí četla někdy po Trainspottingu a Pornu, asi bych z ní neměla tolik. Ona je totiž trochu jiná. Pořád je to Welsh se svým násilím, drogami a Skotskem, ale jde to nějak víc do hloubky.
Hlouběji Hlouběji Hlouběji až za čápem Marabu
Skvěle je tam vyjádřený postoj k provinění a odpykávání trestu. Že neexistuje žádná omluva všichni víme. Je jedno, že dětství Roye byla jedna velká katastrofa a ukázka toho, jak přesně nemá výchova dětí vypadat. Pro věci, které děláme nikdy není omluva. Na konci je vám jedno, že právě čtete o vykastrování, že dochází i k jakési vnitřní vraždě. Přejete mu to. Chápete tu znásilněnou dívku. Já osobně mu to přála i za smrt toho psa. Už navždycky s tím budu mít spojenou kavárnu, můj zděšený výraz a nechápající výraz lidí okolo. Moje fuj, které bylo asi víc hlasité, než být mělo. Welshův vnitří svět, rsp. Royův vnitřní svět jsem sice většinou nechápala, ale důležitý je tam stejně jenom konec a souvislost s reálným životem. Budou vás, stejně jako Roye, štvát neustálé vstupy sestřiček a návštěv. Budou vás rušit a házet vás z jednoho příběhu do druhého, ale řekla bych, že právě v tomhle je to kouzlo. Ta zvláštnost celé knihy.
Anthony Burgess - Všechno, jen slunce ne
Všechno, jen ne tuhle knihu
Neměla bych o ní vůbec psát, neměla bych si jí označovat na shelfari jako přečtenou. Nepřečetla jsem ji. Na druhou stranu, kritika je taky důležitá a možná od ní odradím pár lidí. *muhaha-ha* Číst Mechanický pomeranč byl nářez, ale není to nic oproti nudě, kterou jsem pociťovala z téhle knihy. Dokonce chci dát Mechanickému pomeranči ještě jednu šanci, narozdíl od tohohle to alespoň má nějakou hloubku. Já vím, těžko můžu mluvit o knize, ze které jsem přečetla sotva 50 stran. Ale jsou knihy, které mě nebaví, a přesto je přečtu. Mají nějaký skrytý potenciál. Tohle vám slibuje milostný příběh Shakespeara, ale kde nic, tu nic. Ne, opravdu to nebudu dočítat ...
Chuck Palahniuk - Snuff
Moje prvotina od Palahniuka. Věřím, že ostatní knížky jsou lepší. ( viz. mé nadšení po 20 stranách Klubu Rváčů ) Přesto mě to dokázalo natolik zaujmout, že jsem si ho vůbec kupovala. Dokonce mám pocit, že to bude něco jako Murakami. Autor, o kterém se mluví jako o úžasném, polovina lidí ho po přečtení ohodnotí jako něco přeceněného a druhá polovina mu propadne. Snuff je parádní zábava, při které se dozvíte spoustu informací o porno filmech a kosmetických radách. Kupodivu mi to ... všechno nepřišlo ani nechutné. Výborně vyřešený - absurdní - konec, který vás rozesměje ještě víc, než předešlá část knížky. Dokonce mě přinutila cítit se jako idiot, že jsem ohledně dítěte Cassie byla tak slepá. Mohlo mi to dojít mnohem dřív, ale budiž mi útěchou, že to Palahniuk skvěle zakamufloval. ^^ Ta podivná věc na konci je... prostě podivná, co jiného se o tom dá říct. Nedokážu si to dost dobře představit, ale možná to tak bude lepší. Mohla bych z toho mít noční můry.
Žádné komentáře:
Okomentovat