Down

Nevermore

Nevermore

Nikdo takový není. Nikdo se nedá vysnít. Nikoho nezajímají ošklivý upřímný holky. Nikdo se nestará. Nikomu na tom, co cítím nezáleží. Nikdo to nechápe.

Tohle nedokážu. Je to mnohem těžší než sem myslela. Nedokážu si zase připustit, že o mně nikdy nikomu nešlo, že já budu vždycky součástka v systému, která jenom umožňuje druhejm mít šťastnej život.

Nechci chodit mezi lidi. Nechci nikoho vidět, slyšet, nechci jíst, nechci pít, nechci spát. Nechci se nic učit, psát posraný slohy, nechci tu vůbec bejt.

??? Kde je ten úžasnej minulej rok. Tohle nesnesu, nedokážu, neumím, nechci, nemůžu ...

Možná je čas se z toho vypsat, ikdyž už jsem na to téma napsala a řekla až příliš slov. Zdálo se mi, že už snad ani slova nemám. Moje závislost-zaujatost-posedlost a nevím co ještě se stalo mou noční můrou. / God, jak symbolické ve spojistosti s *Noční můry s čápem Marabu* od I. Welshe /  Nedokážu žít aniž bych se zasekla v půlce myšlenky a vzpomněla si na něj a na to co se stalo. A potom už jenom vnínám to, že mi vlhnou oči a že tupě zírám do zdi nebo do školní lavice.
Každý normální člověk by mi řekl, že jsem hloupá a hysterická. Trochu ano. Jde o to, že rok je nenávratně v prdeli a všechny moje snahy padly s tou informací, že celou dobu stojí o ní a né o mě. Bože vždycky jsem se smála těm holkám, co se rozhádaly kvůli klukovi. A teď je to tady. 
Prvoplánově šlo o ní. Tudíž padly všechny ty moje iluze o tom, že se díval na mě, že ho zajímám a že jsem ho zaujala.
Když vám člověk řekne přesně to, co chcete slyšet, to, že jste pro něj někým zajímavým a že jste ho zaujali a stejný den se dozvíte, že mu jde o to, poznat vašeho nejlepšího přítele ... Smete vás to z povrchu zemského hodně snadno. Proč to teda nejsem já, kdo ho bude moct poznat i mimo opilecký stav? Protože mám pocit, že se mi neustále lže.

Mám doma jeho knížku a jeho CD a mám chuť mu to omlátit o hlavu. Doopravdy.
Nemůžu dělat vůbec nic, vlastně jsem jako svázaná ostnatým drátem, kdy vás každý pohyb bolí.
Snažila jsem se na to nemyslet - nepomohlo
Snažila jsem se o tom mluvit - nepomohlo
Snažila jsem se z toho vyspat a místo toho jsem dostala čtyři hodiny tupého zírání do zdi
Snažila jsem se z toho vybrečet - nepomohlo

Jak tohle všechno může dopadnout? Buď se zhroutím já, ona nebo obě.
Chci jí to přát, hrozně moc chci, abych jí to mohla přát. Už jenom proto, že jsem měla tu možnost ho poznat a zjistit, že je stokrát lepší než kdokoliv o koho se kdy zajímala. Ale nemůžu, nemůžu jí říct co má dělat, nemůžu jí pomoct. Mezitím jde všechna pomoc mně a zdá se mi, že tahle pomoc je marná.
Přísahám, že jsem tak dole, že mi přišla na mysl jedna léčba, kterou jsem používala v rozmetí let 2006 - 2008 Moc dobře vím, že to nic neřeší, ale jsou situace, kdy musí racionalita prostě stranou.

Proč se teda nechová stejně i ke mně? Proč to neřekne mně do očí? Proč to říká jí / a musí mu být jasné, že mi to řekne / Proč bych se teď měla o něco snažit, když vím, že stojí o někoho jiného? Proč je na tom nejhorší to, že z mojí strany to není nic ohledně lásky a těhle debilit. Z mojí strany je to čistě jenom to, co jsem mu řekla. A přesto to něco chce zřejmě ignorovat.

Ale překvapuje mě to? Po těch letech? Vždycky jsem byla ignorovaná. Bohužel to tentokrát ... mnohem víc bolí. Mnohem víc, než když mi Zub řekl, že vztah na dálku prostě nechce a zmizel mi ze života.Mnohem víc, než když mi táta na Štědrý den oznámil, že s námi nebude. Bolí to mnohem víc, než jakákoliv fyzická bolest.

Jsem tak v háji, že budu potřebovat doktorku, která spraví alespoň ty fyzické následky.
Nechci už poslouchat žádné utěšovací fráze typu *Mluví o tobě hrozně hezky* *Nevidím důvod, proč by tě měl ignorovat* *Kdyby si ho nezaujala, nemáš doma jeho knížku, nepustil by tě k sobě domů, nekecal by s tebou na baru do rána...* Chci ránu do hlavy, upadnout do kómatu a lovit někde

 Hlouběji                                    

Hlouběji                            

čápy Marabu

Je mi líp? Ne, není mi líp, už jsem zase ve stavu apatie. Stav apatie je jediný přijatelný, který mě drží při životě. Jinak, jsem si jistá, že bych upadla do těžké deprese a zůstala ležet v posteli několik dní ... jako tenkrát.

Ne, nijak to nezveličuju. Takováhle doopravdy jsem a dala bych cokoliv za to, aby si tenhle článek přečetl, aby to taky věděl.