o7/o9

Gilles Leroy – Alabama Song

Byla jsem z toho trochu mimo. Asi nejsem dost vyspělá abych chápala tyhle milostné románky a žvásty o nepřekonatelné lásce, která se prostě nedá rozdělit. A pak, když se přijde na to, že to vlastně láska není, se to stejně rozdělit nedá … Pana Fitzgeralda jsem zatím nečetla, ačkoliv Velkého Gatsbyho už mám na seznamu knih, které chci stihnout přečíst před smrtí.  Alespoň vím, že životopisné ( ačkoliv smyšlené ) knihy prostě nejsou pro mě.

Alan Hollinghurst – Linie Krásy

Tahle knížka je homosexuální. Tenhle fakt jí zaručoval první hvězdičku z pěti. Druhá hvězdička je za to, že mě ta kniha velmi bavila. Že jsem se smála tomu, jak pozorně čtu pasáž na straně 42 kde Nick přijde o panictví  třeba … Další dvě hvězdičky jsou za to, že je to výborná kniha, která je zezačátku bezstarostná a pubertální a ve svém konci zcela střízlivá a skeptická.  Dokud to byla Catherine se svým lithiem a se svými divnými polovičkami, byla mi sympatická, ale jakmile se z ní stal zdroj informací, měla jsem chuť jí  fláknout po hlavě. Taky jsem nepochopila, proč byli všichni tak hotoví z  Margaret Thatcher, což přikládám faktu, že neznám britské dějiny natolik, abych věděla o jejím ministrování. Vím jen, že měla cosi s Falklandami a někde tam myslím bylo, že byla proti homosexuálům.  Ale zpět ke knize. Nemám takovou představivost, abych si dokázala nějak představit, jak vlastně vypadá ta linie krásy. A tak vůbec, všechny ty jeho detailní popisy vybavení domů jsem spíš přecházela očima než že by se mi to nějak vybavovalo.  Možná proto mě ta knížka nenadchla natolik, abych jí někdy četla znova, možná jsem čekala něco trochu jiného než politiku, možná mě štval ten tříletý skok, možná mě štval konec, možná jsem čekala víc drog, alkoholu a homosexuálních výstupů … A možná ještě není ten správný čas, aby mi ta knížka dala něco víc …

,,Miláčku, půlku dnešní noci jsem strávil s jazykem v tvém zadku, takže jestli si teď sundáš košili, nijak zvlášť mě to šokovat nebude."

Winston Groom – Forrest Gump

Nemám ráda srovnávání knih s filmem a přesto to dělám stále dokola. Zjistila jsem,  že film se tou knihou spíš jen inspiroval. Začátek je úplně jiný. Forrest chodil do normální školy, potom do zvláštní. Bubbu poznal už na vejšce, ne ve válce.  Film vynechal jeho zápasení, šachy, film, výlet do vesmíru, Jennyho manžela, jeho harmonikářství v kapele a tak vůbec… Naopak si přidal spoustu věcí jako Forrestův běh, dětství Jenny, smrt Jenny, zakoupení Apple inc.  a velmi pozměnili chytání krevet. Tolik to srovnání. Tentokrát je to ale jeden z mála případů, kdy se mi film líbí víc než knížka. Už jenom pro ten neodolatelný soundtrack s Doors a hipízáckými songy. Ta knížka není až tak vtipná, jak se na jejím přebalu píše, tedy kromě broskvové pecky, které jsem se smála jako blázen docela dlouho.  Je to taková příjemná nemocniční četba, která vám zkrátí vaše čekání mezi vyšetřením a  jídlem.  Konec je takový … divný, zrychlený, nedokončený.  Takže příběh o Forrestovi jako takový je fajn. Vlastně víc než to je to skvělé a absurdní, ale kdybych měla volit radši se budu pořád dokola dívat na film, než to číst. Nicméně jsem velmi ráda, že znám to, co jiní ne. Že znám celý příběh a ne jen to co si do filmu vytáhli

Zdeněk Jirotka – Saturnin

Docela se divím, že jsem to vůbec četla a že se mi to vlastně docela líbilo. Zaprvé nejsem příliš fanda české literatury, zadruhé nejsem příliš fanda české literatury minulého století, zatřetí nejsem příliš fanda té češtiny, kterou je to psané …  Přesto je to docela líbivé čtení, které vás nutí to číst až do konce.  A velice se mi líbily ty ilustrace. Samozřejmě nejoblíběnější postavou je Saturnin, který je tak trochu šílený, ale kdo by neměl rád šílené lidi. Teta Kateřina je otravná paní a Milouš je rozmazlený blbec.  Jediné co mě vyloženě nebavilo, byl Saturninův dopis na konci.  A končí to svatbou … pche ^^

Michael Cunningham – Vzorové dny

První příběh se mi natolik nelíbil, že jsem tu knížku chtěla odložit. Ovšem díky  absolutní nudě jsem to neudělala. Lucas je pošahaný idiot. Jsem si zcela jistá, že mohl udělat i něco jiného než strčit svou ruku do stroje na výrobu krytů.  Například mohl nechat Cathereen uhořet … ehm ^^ Divím se, že mrtvoly jeho rodičů nebyly nijak cítit tedy alespoň tam o tom není zmínka. A tak vůbec, mluvící stroje, historie a  dramatizace jako z telenovel je mi trochu cizí, takže tenhle příběh mi úplně kazí celkový dojem. Naopak druhý to celé zachránil. Je to až příliš reálné a děsivé a to se mi líbí.  Děti zblblé Stébly Trávy  vyhazující se do povětří kousek od bývalých  ňůjorských dvojčat jsou skvělým námětem. A velmi mě překvapilo, že se v příběhu objevuje znova ta bílá miska s podivnými nápisy, která geniálně propojuje všechny tři příběhy. ( Spolu s Waltem samozřejmě ) Samozřejmě, je to mému vztahu ke Cunningamovi souzeno, konec mě naprosto zklamal. Vzít si dementní dítě, které vás jednou taky vyhodí do povětří a ujet s ním je debilní. Třetí příběh, zcela futuristický, se mi kupodivu taky líbil.  Děkovala jsem autorovi, že tentokrát vynechal ohrané vztahy a ze Simona s Catereen  neudělal šťastný androido-nadianský pár. Zajímalo by mě, jsetli se inspiroval u Červeného trpaslíka nebo jsem jen já takový magor, kterému se při slově android vybaví jedině  Kryton a jeho  hlava jako hypermoderní kondom.  Pokud bude někdy naše země takhle vypadat, tak doufám, že já už tu žít nebudu. Protože létat na vznášedlech by bylo sice docela fajn, ale při představě, že jedno město splývá s druhým, voda je jedovatá a zvířata radioaktivní je mi trochu divně. Ale bílá miska odcestovala na jinou planetu, Simon se vrátil k lidské podstatě,  Catareen  zřejmě umřela šťastná, takže všechno je v pořádku, zavřít knihu,vrátit jí do knihovny a na její „poselství“ zapomenout …

,,Dnes se jim připomnělo, nám se připomnělo, něco, co skoro celý zbytek světa ví už po staletí - že velice snadno a kdykoliv můžeš udělat osudovou chybu. Že se tu všichni šouráme jen proto, že se nás dnes nikdo nerozhodl zabít, že když spěcháme za svými záležitostmi, nemůžeme tušit, zda před požárem prcháme, nebo se do něj ženeme."