Gejša

Arthur Golden - Paměti gejši

Taky se vám někdy stalo, že vám knížka vyplýtvala veškerou inspiraci? Že jste chodili dva dny jako bez duše a v každé nepodstatné části těla jste cítili jenom tu knížku? Prostě ten pocit úplného pohlcení, kdy nežijete v ničem jiném než v ději té knížky co čtete? Pak snadno pochopíte, jak moc se mi ta knížka líbila.
Vlastně se mi to už dlouho s žádnou knížkou nestalo. Byla bych schopná číst ji celou najednou. Když jsem se probudila, když jsem snídala, když jsem obědvala, když jsem byla plavat ... ta knížka byla všude se mnou.
A na konci jsem se jako malé dítě rozbrečela, ikdyž už jsem předem věděla, že se Předseda stane jejím danna. Přesto všechno nemůžu mít z té knížky pocit, že skončila dobře. Celá je tak melancholická a přitom tak krásně naivní a úžasně detailní, že jsem i to několikavrstvé kimono měla živě před očima a přišlo mi, že se do něj oblíkají všechny moje myšlenky. A když jsem to všechno dočetla, zmocnil se mě pocit divné prázdnoty, že to už bylo všechno. Že nic víc už se nedozvím. Začala jsem se pomalu psychicky rozkládat a vytahovala určité části příběhu znova a znova a myslela na ně. A teď, když už se mi konečně mozek vrací k běžnému životu mám pocit, že mi ta knížka něco skrývá