It's a wonderful, wonderful life

Jedna věc je jistá. Už nikdy nebudu poslouchat/číst zaručeně pravdivé informace o obtížnosti zkoušek.

V neděli jsem se po dvou týdnech vrátila do Plzně. Na koleji mě přivítala spousta nových samolepek a cedulí (tomu říkám smysluplně investované peníze) Dobrý. Je fakt, že na učení jsem se dost vybodla protože mě to nebavilo a ani se mi do toho nechtělo. Motivace nulová. V pondělí se mi podařilo vstávat až v půl dvanácté a protože bylo venku hrozně hezky, přišlo mi hříšné zůstat na koleji. Další dvě hodiny jsem tak strávila v Tescu a v čínském bistru, kde jsem se napojila na wi-fi vedlejšího mekáče a připadala si like a boss mezi všemi těmi dospěláky.
Během vaření oběda jsem si vyslechla dost zajímavý rozhovor mezi jedním spolubydlícím a správcem budovy, který ho upozornil, že má v pokoji moc velký bordel a měl by si tam uklidit. Z toho jsem odvodila, že nám v naší nepřítomnosti kontrolovali pokoje, což se mi teda dost příčí. Ne že bych tam někde schovávala jmění, drogy nebo nenahlášené elektrospotřebiče, ale prostě mi to přijde dost divné. Kdyby to alespoň dělali v naší přítomnosti, ale ... prostě mě to dost znechutilo.
Whatever, odpoledne jsem opět usnula (proč? co je to se mnou?) a v polospánku si opakovala poznámky. Sečteno podtrženo, neučila jsem se skoro vůbec.

V noci se mi zdál extrémně vtipný sen, teda sny, ale ten poslední to celé přebil. Zdálo se mi, že jsem po dlouhé době přijela domů a v zahradním domku (který nemáme) jsem si vařila míchaná vajíčka a pak mi došlo, že je něco špatně a měla jsem pocit, že tam někdo nebo něco je. Poslala jsem jako posera psa, aby prohlídnul ostatní části toho 'domku' načež jsem tam objevila zakrvavený řetěz visící ze stropu a na jehož konci byla železná pouta. V druhé místnosti někdo ležel pod dekou. Odvážně jsem s lopatou v ruce deku nadzvedla a objevila pod ní mrtvolu. (Dost realistickou) V tu samou chvíli jsem se oknem podívala ven a zahlídla u plotu pandu. Ano, pandu, to zvíře. Byla to panda vraždící lidi, která si z našeho zahradního domku udělala mučírnu. Běžela jsem domů, ale můj pes mě zaboha nechtěl poslechnout a nešel dovnitř, díky tomu se u dveří objevila panda přesně ve chvíli, kdy zaběhl a já chtěla zavřít dveře. Pak jsem se naštěstí vzbudila. Fakt by mě zajímalo, co by mi snář řekl na vraždící pandu u nás na zahradě. Aby toho nebylo málo, na dnešek se mi zdálo, že mě pokousal pes, ze kterého byl najednou had a to je už podruhé za týden, co se mi zdálo o hadech. Prý to znamená, že mě přítel pomlouvá. Aha, hm, nic nového.

Move on, zkouška byla v půl šesté, což je pěkně debilní čas protože učit už se vám nechce a jenom se stupňuje nervozita. Ve čtyři jsem vyrazila s tím, že si pěkně v teple posluchárny ještě všechno zopakuju. Žel bohu se zrovna před naší zkouškou konala univerzita třetího věku a důchodci nám posluchárnu na celou hodinu a půl zabrali, takže jsme všichni zoufale postávali v tom mrazu. Nervozita se dala krájet. V půl šesté dorazil Š. opět v červené (červená mu sluší, zřejmě si je toho vědom) a ikdybych sebevíc chtěla prostě jsem na něj nemohla být ani naštvaná. Jeho vědomostí já nikdy v životě nedosáhnu a může se o něm tradovat sebevětší hnus, on na to má všechno právo. And that's a fact. Přála jsem si dostat tentokrát 'lososové zadání' protože to minulé mi přišlo lehčí, ale dostala jsem znova bílé. Než rozdal testy zbytku posluchárny četla jsem si první stranu otázek a narozdíl od toho minulého pokusu, kdy se mi chtělo zvracet, mnou projela taková úžasná vlna klidu, úlevy až se mi chtělo brečet radostí. Na 9 otázek z 10 jsem věděla odpověď. Test začal. Druhá strana nebyla o nic těžší, slepá mapa byla opět Afrika a sama sebe jsem překonala když jsem věděla, že Alexandrie je v Egyptě. Jinými slovy. V tu chvíli jsem proklínala všechny ty idioty a blbce, co mě ujišťovali, že druhý pokus se prostě nedá udělat, že je to šíleně těžké a podobně. Pak jsem se dozvěděla, že nejtěžší otázka pro ně byla, který král jel roku 1077 za kterým papežem a proč. Haha, i já jsem si vzpomněla, že to byl Jindřích (nevím sice kolikátý) a že jel do Canossy odprosit papeže (nevím kterého) Pro příště to prostě nebudu poslouchat protože mě to akorát strašně stresovalo a vlastně jsem to vzdala předem. Naštěstí jsem ten typ člověka, který sena to prostě nedokáže úplně vysrat a tak jsem se to stejně naučila, očividně dostatečně a možná ještě víc než na první pokus. Welcome to my life. Díky bohu za to!

Oslavily jsme to s I. dobrým jídlem v indické, kde jsme si kvůli nedostatku místa sedly k jednomu brazilskému japonci, který teď momentálně 'nežije nikde a přitom všude' Hledá, kde by se usadil a stěžoval si, že mu nikdo nevaří a musí každý den jíst v restauracích. No to je mi prosimvás problém. Hned bych to s ním měnila XD A stěžoval si, že má 'too much salad' tak sis ho neměl objednávat, pomyslela jsem si. Každopádně to bylo zajímavé povídání, měl zvláštní přízvuk a vůbec nevypadal na 55 let. Jak to ti Japonci dělají, že vypadají tak mladě!?
Pak jsme se vydaly do jednoho ze studentských klubů, kde teda ceny vůbec studentské nebyly, naopak, chtěli za plzeň 35 korun. Dala jsem si jednu a sice mi chutnala víc, než ta lahvová, to zas jo, ale nevím, nějak mě na to pivo už přešla chuť. Nakonec jsme se radši vydaly do Kauflandu, koupily brusinková Frisca a zapíjely úspěch na kolejích u I.Bylo to svym způsobem takový pro mě úplně nový. Zvykla jsem si o některejch věcech vůbec nemluvit. Asi se bojím, že když je řeknu nahlas, stanou se definitivně pravdivými a nechci to připustit. Nechci se pohnout z místa. Taky jsme vzpomínaly na staré dobré časy, jak jsme obě hulily a vyprávěly si navzájem vtipné story z natáčení. Třeba na ten incident, kdy jsme se zhulily s B. a A. na hodinu francouzštiny jsem málem zapomněla. Jak spadla tužka a následoval nezadržitelný výbuch smíchu, kdy si o nás (naštěstí) všichni mysleli, že jsme opilé. Tohle mi chybí. Ne tráva, chybí mi to, co s ní mám spojené. Park, tráva, sluníčko, houba, startky za pade, Nirvana a naivní představy o životě, četba beatníků a naivní představy, že žijem jako oni, že budem jako oni. Z toho všeho už jsem vyrostla, dospěla. Ale jsem vlastně strašně ráda, že jsem si tím prošla protože to bylo nejlepší období mého života. For real.

Ale, jsem šťastná i teď. Mám radost, mám pocit úspěchu, jsem na sebe pyšná, jsem ráda, že studuju kde studuju, vysmívám se plzeňským právníkům a ne, nelituju jich. Předně, na školu s takovou pověstí bych šla fakt jedině v případě největší nouze - že bych se nedostala jinam.
První semestr hotov. Pět jich zbývá.

A na závěr něco, o čem jsem nevěděla, že to existuje a je to dost prohřešek protože jedním z 'členů' je Tom Smith, zpěvák Editors. Druhým členem je zpěvák Razorlight a je to absolutně úžasné, nedávno vydané album, ze kterého mám nejradši tenhle song. Z velké části proto, že tam zpívá právě Tom.