Congratulations, you've made it into the next level

Deprese z letního semestru se prohloubila, ale věřím že odezní s prvním úspěchem nebo se stane nesnesitelnou s prvním neúspěchem. Takže dvakrát měř a jednou řež nebo tak nějak. Usilovně přemýšlím nad tématem své seminárky, kterou prostě musím ohromit. Když né v ústní prezentaci (což ne-e, už se vidím), tak alespoň obsahově a formálně. Protože to by byl hrozný propadák napsat v zimním semestru lepší práci než v letním. Nejradši bych psala o tom samém, což ale nesmíme žejo.
Dneska jsem potkala vedoucího semináře co mi napsal to uspokojivé a hřejivé: "Práci hodnotím jako výbornou (...) Formálně je jinak práce bezchybná a obsahově velmi povedená." Jsem z toho na sebe pyšná i dneska XD  Každopádně jsme se potkali na cestě mezi právnickou a filosofickou fakultou a on se na mě podíval takovýmtím 'tebe už jsem asi někdy viděl' pohledem. Tak jsem se na něj usmála protože si to zaslouží. Byl to můj první
vysokoškolský zápočet. Překvapilo mě, co on dělá na fildě a pak mi došlo, že si zřejmě dodělává doktorát. Odpoledne jsem se ponořila do tajů doktorského studia a pořád to nějak nechápu. Polovina našich vyučujících si dodělává doktorát/druhý doktorát u našeho jediného docenta a vyučujícího a prostě ... přijde mi to divné. V podstatě vás pak u zkoušek zkouší váš kolega a přijde mi divné, že by ten doktorát někomu nedal.
Každopádně, ráno chumelilo jako kráva, nejvíc samozřejmě během čekání na zastávce a cestou do školy. Sotva jsem si sedla, kouknu ven a skoro přestalo. Fuck it. Hodina britské literatury mě vyděsila k smrti. Samozřejmě jsem věděla, že to bude vyučované v angličtině, ale uhm, no. Je to docela challenging a navíc má naše vyučující takovou zvláštní výslovnost. Takovou. Děsivě přesnou, všechno správně intonuje, polyká/nepolyká/otvírá a neotvírá a dává hodně důrazné přízvuky. Prostě nejlépe bych to popsala jako přehnaně srozumitelná výslovnost. Zní to děsně. Taky jsem se rozhodla, že už nikdy nebudu dělat předem něco 'navíc' protože jsem zjistila, že mi to bylo k ničemu. Pro dobrotu na žebrotu. Z toho co budeme brát jsem četla akorát Shakespeara, Chaucera a Gulliverovy cesty ve zkrácené verzi. Alespoň mám zábavu na středeční dny, kdy mám kromě téhle ranní hodiny volno.
A dost jsem se při něm dneska nudila. Po literatuře jsem zašla do knihovny a dobře udělala protože venku se zas spustila apokalypsa, cestou z ní jsem si ještě vytiskla materiály na Beowulfa a vstupenku na Rock for People, po otevření menzy jsem si zašla na špagety bez chuti pak jsem zajela na samý konec plzně jenom proto, abych si sedla do křesla a nakoupila si jídlo. Odpoledne jsem si přepsala poznámky z dějin VB, z geografie, z literatury i slovíčka z angličtiny a pořád mi zbývalo moře volného času. Tak jsem se podívala na Tenkrát v Mexiku (nic moc, ale Johny Depp) a uvařila si večeři (párky a brambory [protože jsem neměla mlíko ani máslo na kaši a někdo furt chodil pro něco do lednice, takže jsem si ani nemohla vypůjčit cizí XD]) Uklidila jsem pokoj, uvařila si kafe, nalakovala nehty a teď už fakt nevím, jak se zabavit.
Zítra nám odpadá tříhodinová výuka takže se zas budu 3 a půl hodiny nudit a v půl sedmé začíná politologie, kde budu nostalgicky vzpomínat na Přemka. Už ani nevím, jak vypadá. A taky už mě přešel. Hm, sejde z očí...
Taky mám opět francouzštinu, tentokrát teda tu čtyřku. A nechce se mi zas mezi další kolektiv. Nějak mi to nejde.

Například právě teď většina mých spolužáků někde společně chlastá a já tam nejsem protože nechci. protože mě to nebaví a neláká a nechci se s nima opíjet a sedět a poslouchat jejich debaty a dělat, že mě to zajímá a občas něco říct, aby se jako neřeklo, že se nezapojuju. Ignorujem se spolu na přednáškách, tak proč by se to mělo nějak mimo školu měnit. Navíc se už všichni tak nějak skamarádili a já ne, takže by to bylo opravdu dost trapné, pro mě. To si budu radši ještě přepisovat poznámky z povinné literatury. Já nevím no. Asi jsem fakt trochu divná. Vlastně se teď nekamarádím vůbec s nikým.
Asi umřu ošklivá, stará a opuštěná, budu v bytě chovat minimálně 10 koček a svým sousedům polezu na nervy. Budu zapšklá stařena, která se na všechny mračí takže budu vrásčitá a děti se mě budou bát. Nakonec umřu na zármutek a než mě někdo najde, kočky se mnou začnou z hladu živit a pohřbí mě někam na zpadlé místo hřbitova s úplně obyčejným pomníkem, bez kytek a bez truchlících pozůstalých.
Jo, tak nějak asi bude vypadat můj život.