Coz in the end of the night when all we have is gone

Tenhle strašný týden, kdy jsem měla nárok na to se rozbrečet, házet s věcma, kopat do nich a řvát.
Jenže někdy v životě nemůžete ani to, na co máte nárok. Mohla jsem tak akorát zůstat silná a tvářit se, že se nic neděje. Musela jsem učinit potupný telefonát domů, musela jsem sama sobě přiznat, že jsem nezodpovědný člověk a slaboch.
Musela jsem udělat něco jiného než se schovat pod peřinu a čekat až to za mě někdo vyřeší. Musím říct, že ten pocit, že někde venku je možná člověk, který používá vaše doklady, který vám ukradl osobnost, je děsivý. Je děsivé myslet na všechny ty srdceryvné příběhy z televizního zpravodajství Novy o lidech, kterým někdo nadělal dluhy. A teď se to může stát i mně.
V noci se mi místo spánku přehrává ten den pořád dokola. Ale moje paměť je jako vygumovaná. Prázdná, jako by jí někdo vymazal přesně v ten moment.

Opravdu to byl hrozný týden. Nejhorší z celého mého vysokoškolského života protože jsem najednou zůstala uprostřed cizího města zcela bez peněz, bez možnosti odjet, bez možnosti s tím cokoliv udělat.
A pak jsem se vykašlala na tříhodinovou přednášku a na středeční přednášku a jela domů. K svátku jsem dostala prvotřídní dárek v podobě pěstí a ledové sprchy.

Všichni na mě byli milí. Něco, na co nejsem zvyklá. Všechny ty paní na plzeňských dopravních podnicích, snažící se mi poradit, usměvavá starší paní ve vědecké knihovně, kluk z informací, co mi na mail odpověděl za 6 minut, ten mladý chlapec v pruhovaném obleku z banky. Řekl mi, že ho to mrzí, ale nemůže mi pomoct. I ten policista, kterému jsem se, když si zapisoval moje telefonní číslo, dívala na zadek.

Několikrát mi bylo zdůrazněno, že bych si měla v Plzni najít kamarády. Ale proč? Aby mě po týdnu přestaly bavit jejich řeči? Abych na nich začala hledat důvody, proč je nemám ráda. Aby mi došlo, že vlastně vůbec nejsou mými kamarády protože mi prostě nerozumí? Protože se ke mně chovají tak, jak jsou zvyklí se chovat k jiným a neberou v potaz to, že jsem prostě jiná. Abych nervózně a zároveň zhnuseně uhybala před každým jejich dotekem protože se mi to hnusí? Že mě fakt žalostně nebaví lidi co se mi snaží vtlouct do hlavy svojí pravdu. Když mě někdo oslovuje 'Leni' protože jsem se před dvěma roky rozhodla, že toto oslovení bude navždycky patřit jedinému člověku na světě. Proč bych měla chtít něco z toho?

Just leave me alone.