Miluju, když nejsem milována

Věci s T. jsou teď na nějaký čas pozastaveny, ačkoliv mě pořád bombarduje na fb těma nejklišovitějšíma otázkama typu jak je? co škola? Měli jsme jít v úterý na kafe, ale naštěstí na to zapomněl a moje hormony se tak dál nerušeně vybíjí na A.
A konečně jsem v tomhle směru našla svého spojence, takže jsme se celou hodinu a půl ve dvou usmívaly jak největší blbky na světě. Ale bylo to fajn prostě. Cestou na tramvaj jsme si vyměnily informace a prostě si přijdu mnohem líp, když vím, že nejsem trapná sama. A taky se stalo něco, co mě fakt vnitřně rozesmálo a vsadím se, že moje sny teď budou ještě divnější a úchylnější. Haha, achjo.

Jinak jsem se teď už docela uklidnila, sice musím přepsat seminárku protože jsem zjistila, že to chce úplně jinak než jak jsem to napsala a příští týden máme zápočťák z literatury a já nejsem schopná ani říct, o čem se vlastně učíme, ale zas mám esej, takže vlastně jednu třetinu zápočtu a mám super vyučujícího na akademické psaní a baví mě kulturní přehled, ikdyž teď nechodím na přednášky a kromě mezinárodních vztahů, kde naprosto selhávám vlastně nejsem tak úplně blbá a prostě je to určitě lepší, než to bylo loni a už se ani nestydím lidem říkat co studuju, že mě zaškatulkují mezi budoucího zaměstnance Tesca nebo Mekáče protože noaco, nezáviď že studuju něco co mě baví,
že mám naivní sny a představy
a neuskutečnitelný cíle
a nemyslím na budoucnost protože žádnou nemám
protože si žiju ve svým romantickým světě, kde jsou převrácený hodnoty a smrt je něco fascinujícího
a nejlepší láska je ta, kterou vám nikdo neopětuje.

Talking about Tesco, pořídila jsem si clubcard protože ten chlap mi čuměl na kozy a podlejzal mi tak moc, až se mi ho zželelo. Pravda, chtěla jsem si jí pořídit i tak.
Dneska je úplněk? Příznačné, ikdyž u nás se mrtví oslavují až druhýho

U nás napadla kopice sněhu a v Plzni je nic. Hrozně mě to o víkendu zmátlo, měla jsem chuť podívat se na Sám doma a udělat si svařák a zachumlat se o deky a čumět od rána do večera na pohádky.
Tak nic no.

Přemýšlím teď dost často sama nad sebou protože už na to mám konečně čas a zítra se dokonce i vyspím protože mi odpadá přednáška takže začínám až ve tři odpoledne. Každopádně pořád nechápu proč si všechno tak komplikuju. Proč jsem tak sebedestruktivní a baví mě se nenávidět a baví mě když mě nenávidí ostatní. A proč chci jenom nedostupný chlapy a proč odhánim ty dostupný a proč píšu někomu koho nechci zprávy s jasně sexuálníma narážkama a proč občas přemýšlím nad tím, že by jsme se spolu vlastně mohli zase vyspat a že bych hrozně chtěla aby mě pak zase nechal kvůli tomu, že si našel holku.
Ale vlastně nikoho nechci, jako napořád. Holky sní o tom, jak budou mít konečně TEN vztah, vdaj se, budou mít děti, budou jezdit s manžou na dovolený a pak budou mít děti a pak se rozvedou a pak se z nich stanou zapšklý ublížený krávy, co blbě čuměj v tramvaji. Ale dost možná tohle nechci protože jsem vlastně nikdy nepoznala, jaký to je, když člověk někoho jakože teda miluje a je pro něj tím jediným na světě a blablabla červená knihovna. Možná jsem pokrytec a idiot a mluvim sračky a jsem povrchní a nedospělá a je mi to asi jedno.

Jo a mozku, prosím, přestaň mi promítat tak blbý sny jakože se další moje kamarádka zasnoubila. Ráno se pak probudim a nejsem si jistá, jestli si to radši neověřit.

Jo jinak bohatě by stačil ten nadpis abych řekla všechno co chci. Já vim, poslední dobou to stojí za nic.
Ale zrovna teď jsme v literatuře postoupili k proudu vědomí, tak to berte jakože uměleckej záměr.