You are the one

Pořád jenom kecám o tom, jak je můj život super a tak. Taky o tom, jak by můj život mohl bejt super, ale pravda je taková, že bych na žádnej lepší/jinej život stejně neměla koule. Prostě je mi svym způsobem dobře když mám nějaký životní jistoty a tak.
Pravda je taková, že když mě potkáte na ulici, pravděpodobně o mě ani pohledem nezavadíte protože se ztrácim v mase oveček, ikdyž tady si trochu protiřečim protože na mě spousta lidí civí a mě to dovádí k šílenství protože proč sakra? Většinou na mě teda čumí ženský, což mě sere ještě víc.
Přestalo mě bavit fotit každej den jednu fotku, taky už jsem skoro tejden pozadu, ale prostě stejně ty nejlepší věci v mym životě zapomenu fotit. Vždycky když jdem s holkama do indický/do čajovny/na pivo/do kina říkam si, sakra nezapomeň si to vyfotit... a samozřejmě, zapomenu. Vypadá to pak, že celej muj život je jenom jídlo, škola a ježdění po Plzni. A to neni.

Zjišťuju, že muj život už nikdy nebude stejnej a je to smutný. Už asi měsíc se snažim domluvit se s L. na společné schůzce. Od té doby, co se odstěhoval jsme se ještě neviděli. A vůbec všichni jsou pryč. V Praze, v Budějovicích, pryč. Když přijedu domu nikdo mě tam nečeká. Nic mě tam nečeká, ale nedokážu tam nejezdit. Spolubydlící jezdí domů asi tak jednou za měsíc, někdy míň a to já nechápu. Po dvou týdnech už se domů vždycky těším, jak se budu celej víkend válet a pak si to v neděli vyčítat. A pak je neděle odpoledne a já se těším do Plzně a takhle je to furt dokola.

Za 11 dní jedu na Muse. Netěším se. Nevím proč. Spát budu na Strahovských kolejích a jsem na to fakt zvědavá. Snad bude můj orientační smysl na trochu lepší úrovni, než když jsem na Refused nemohla najít Václavák.
V pátek si ke mně ve vlaku přisednul super hipster. Měl iPhone a Macbook a tašku od The Room by Basmatee a vsadim se že od nich měl i oblečení a měl takovej ten hisptr sestřih, strniště a vlasy tak akorát. Košili a hrozně hezky se smál. A já na něj nemohla přestat civět. On civěl občas taky, ale většinu času přepisoval poznámky. Vím kam chodí na školu. Do Prahy. Nechápu co dělalt ve vlaku z Plzně. Kdyby neměl celou cestu sluchátka tak bych na něj snad promluvila (co si to namlouváš?), ale prostě jsmen a sebe občas zírali a já zkoumala jeho divné prsty. Jeho obličejové rysy na jeho stínu. Jeho pohled v odraze ve skle. Jeho modrý boty a modrý sluchátka.

Poslouchám nový Crystal Castles. Jsou boží. Přijdu si při jejich poslechu jak zfetovaná, jak na extázi nebo tak něčem. Chce se mi ztratit se v davu,  v mase zpocenejch pohybujících se těl. A zároveň je to takový niterný, jenom pro mě.

Ale každopádně jsem na youtube narazila na tenhle skvost.


Myslim, že jsem ještě nikdy neviděla něco tak... Silnýho. Člověk z toho cítí tu bolest. Naštvanost. Všechno.