Time waits for no one

1.9.2012
To snad není pravda.
Venku nefalšovanej podzim a mně z toho ani nebere blbá nálada. Spíš jsem apatická.
Na to, že počínaje dneškem započal můj 60 dní dlouhej plán jsem už teď ve skluzu.
Už mě totiž nebaví moje hormonální porucha. Chci s ní definitivně něco udělat, chci bejt normální jako každá jiná holka. Když přežiju těch 60 dní... pravděpodobně už přežiju všechno.

Hodně teď koukám na dokumenty o jídle a hledám ten svůj směr. Alkohol už mě nebaví, kouření taky ne, tak proč se neomezovat ještě někde jinde, že. Dost mě zaujalo paleo stravování, pravděpodobně proto, že jsem masožravec a ono staví především na masu. Základní idea je taková, že se stravujete jako pračlověk v paleolitu. Maso, kořínky, zelenina, vejce, ovoce, ořechy. Nic víc. Generace lovců a sběračů. Návrat před neolitickou revoluci. Než jsme se začali usazovat a budovat první civilizace na předním východě, kde byly rostliny vhodné pro reprodukci a zvířata vhodná k domestikaci. (Víte jak jsem měla ve čtvrtek tu zkoušku? Tohle byla jedna z otázek...) Ale upřímně, co by to bylo za život bez dávky sacharidů?

Už vím, kdo jsou moje spolubydlící. Obě studují grafiku a ilustraci. Umělkyně. Už si je idealisticky maluju jako dvě bohémky. Haha. Jaká asi bude realita?! Panicky vytvářím různé scénáře o tom, jak si nebudeme rozumět. Že budou moc hlučné, moc hezké, moc posedlé úklidem, budou mít rády teplo (já mám  pokoji radši menší zimu), budou poslouchat divnou muziku, budou na mě zlé a tak. Jestli přežiju na tom pokoji dýl než měsíc, bude to asi zázrak. Ale co já vím, že. Třeba budou obě skvělé a budeme dobře vycházet a já přestanu mít panickou hrůzu ze společného bydlení s cizím člověkem.

Zdál se mi podivnej sen. Kromě toho, že jsem v něm byla hysterická žárlivka jsem se potom ocitla na jednom pěkném místě v Borském parku s člověkem, kterého jsem v životě naživo neviděla. Ale už několik dlouhých týdnů mi o něm M. vypráví, jak se musíme seznámit a byl to prostě divnej sen. Vyprávěla jsem mu o své averzi k dotykům. O své averzi k jakémukoliv mezilidskému fyzickému kontaktu. V půlce toho vyprávění jsem se probudila a cítila jsem se, jak kdyby to všechno bylo doopravdy. Svíral se mi hrudník a bylo mi stejně nepříjemné, jako kdyby se mě někdo opravdu dotýkal. Pak jsem zase usnula a zdálo se mi o sexu. Moje tělo asi samo neví, co vlastně chce.

Jo, tu zkoušku jsem udělala. Za jedna. Můj průměr klesnul na 1,75. Škoda, že jsem si to loni v zimním semestru tak posrala. Ale stejně. Asi zkusím podat přihlášku na Erasmus. Protože dokud budu stát na místě, nikam se v životě nepohnu. Půl roku v Británii. Ale je to moc krásná představa na to, aby se stala skutečností. Takhle to v mém životě nechodí.