Jo, jsem divná. Po mnoha letech se fakt nemůžu dočkat, až začne škola a říkám si, ještě měsíc? Co?

Příští týden už bych se tedy měla stěhovat do svého dalšího nového domova a ano, jsem zatím v třílůžáku sama - takže párty, šesté patro a tak. Ještě jsem zvědavá na své sousedy z vedlejšího pokoje, se kterými budu sdílet koupelnu. Ale jedna koupelna pro tři lidi, to už nezní tak špatně. Taky jsem přemýšlela, že pravděpodobně nedokážou zajistit, aby na celé buňce byly jenom holky, takže co když budou ve vedlejším pokoji kluci? To by bylo docela fajn možná. Chlapi v koupelně tolik času netráví. A jsou to menší pipiny než ženský, takže tak.

V posledním týdnu jsem si nakoupila obrovské množství kosmetiky. Se mnou je to tak, že jsem si až do letošního roku vystačila s tužkou na oči a černými/fialovými stíny. Pak jsem na jaře začala nakupovat hromady laků na nehty (teď jich mám 22) a dostávat voňavky a pak jsem na youtube strávila celou neděli u 'What's in my purse' a přišla jsem si hrozně zaostalá, že vůbec nepoužívám milion odličovačů a pleťových vod, a make-up a pudr a rtěnku a peeling a další věci, co ani nevím co jsou a k čemu se používají. A tak jsem si udělala výlet do drogerie, četla spoustu etiket a utratila dost peněz. Ale včera jsem zkoušela nějakou tu věc na obličej a fakt jsem se do toho zamilovala. Zaprvé to hezky voní a zadruhé jsem po tom měla pleť hladkou jako nikdy. Připadám si fakt zaostalá. Nedívčí.

Taky jsem si uvědomila, že jsem za celé prázdniny nebyla ani jednou pít venku. Kde jsou ta minulá léta, kdy jsme pili převážně venku?! A teď už je v noci dost zima. Ale pořád mám skoro měsíc prázdnin, takže to ještě můžu napravit. Navíc už teď nemám žádnou kamarádku, která by chodila na střední. Je to stejně hrozně divný. Po tolika letech si furt zvykat, že 1. září je prostě jenom další den v kalendáři co pro mě nic neznamená. Ale já už se do té Plzně fakt zoufale moc těším, ikdyž jsou 'věci' které se mi pořád blbě opouští. Jako třeba Endy. Představa, že ho zas nikdo nebude chodit venčit a že mu zas nikdo nebude kontrolovat uši a zuby a nikdo ho nebude vyčesávat. A teď když mi onemocněl jsem si navíc naplno uvědomila, jak moc ho mám ráda. Tři dny jsem nebyla schopná nic dělat, jenom u něj sedět a hladit ho, aby mu bylo aspoň trochu líp. V den, kdy mi cestou od veterináře zkolaboval, nebyl schopnej už dál chodit a já ho musela celou cestu nést v náručí se ve mně něco zlomilo a začala jsem si hrozně vyčítat, že jsem to nepoznala už mnohem dřív, že jsem mu tou koupelí vlastně ještě přitížila a že je to všechno moje vina.
Ale den nato už bylo vše při starém, ráno mě přivítal svýma šťastnýma očima a vrtěl ocáskem. Nejlepší probuzení za hodně, hodně dlouhou dobu.
Nikdy bych nevěřila, že vůči zvířeti můžete fakt chovat tak silný pocity. Není to stejný, jako když mi umřel potkan a já to tak nějak dospělácky přešla s tím, že holt nastal jeho čas.
Až do konce týdne bude dostávat injekčně antibiotika a kapky do uší, ale ta náhlá změna byla až neuvěřitelná. Přes noc se ze psa co vypadal na umření stal zas zdravej dospělej pes. Akorát to vypadá, že za tu dobu nějak zapomněl, jak se štěká :D

Zítra mám zkoušku, neumím klasicky nic (=umím to, co si myslím, že umět mám) a vůbec se mi nechce zas vyhodit třistapadesát za cestu tam a zpátky. Ani na tu cestu vlakem se tentokrát netěším. Chci aby bylo zítra, osm večer a já si zas mohla bezstarostně užívat další měsíc volna. Tak.