Placebo

//Budem se trošku hudebně vzdělávat jo?

Původně jsem vám chtěla říct, jak jsme se v době prohibice s M. úžasně opily, ale pak mi došlo, že to je trochu nuda. Ctrl + Alt + delete

Pak jsem si vzpomněla, že Placebo maji ten novej singl a že bych si ho mohla pustit. Já byla v životě vždycky ve všem přelétavá. Od dvanácti let jsem poslouchala všelicos a vždycky jsem měla pocit, že tentokrát to bude napořád. To jsem takhle byla fanynka českýho rocku (svatá trojice Divokej Bill, Wohnout a Fixa), pak jsem poslouchala emo/screamo/hardcore a podobný veselý věci - dodneška miluju některý kapely - Boysetsfire, který jsem viděla naživo na RfP ještě v Českým Brodě. Miloval je Z., já milovala Z. a dodneška se u jejich písniček trápim vzpomínkama. Refused - za dva tejdny jedu poprvý na koncert do Prahy, do Lucerny, mam z toho strach, že tam umřu a tak, ale jsou legenda a lístek mě stál jenom necelý dvě kila. A New Noise je pro mě pořád hudební orgasmus. Pořád mám ráda i český The.Switch, Bullet for my Valentine, jejichž tričko zakoupené v Brightonu se chystám už léta prodat, ale nějak nemůžu. A Enter Shikari, který byli letos na RfP tak skvělí, že ze mě lil pot proudem. S ES taky přišla vlna electra. Objevila jsem módní vlnu jménem new-rave. Klaxons, Shitdisco, Hadouken!, Cansei de Cer Sexy, DIOYY! odtud byl malej krůček k dalšímu elektru. Ke Crystal Castles, IAMX (odjezd z Velký Británie, kdy jsem u týhle písničky začla řvát jak malá, o pár let pozdějc to samý při odjezdu z Paříže), Justice... Pak přišel rok 2006/7 a s ním SKA, punk, klasickej rock a podobný divočárny, co mě opustily v moment, kdy jsme přestaly hulit a pít houbu v parku. Z té doby mi zůstaly jenom opravdový klasiky - Nirvana, Pink Floyd, Queen... Někdy v té samé době, kdy jsem pomalu, ale jistě opouštěla hardcore jsem taky objevila Song to Say Goodbye. A ten samej rok jsem taky na MTV zahlídla Starlight a zůstala jsem čumět jak vyvoraná myš. Rok 2006 byl prostě osudovej. 6.4.2007 jsem si pořídila last.fm, který od tý doby solidně mapuje můj hudební chameleonismus. Ne teda úplně, poněvadž jsem spoustu skupin co už neposlouchám odmazala. Každopádně, první song, kterej má můj účet zaznamenanej je New Noise. Díky různejm vychytávkám taky můžu zpětně dohledat, kterej song byl číslo 1000, 100000, 500000...  Jaký album poslouchám nejvíc (Hurts) a další super vychytávky, o kterejch ale mluvit nechci.

Prostě jsem si tak poslouchala ten novej singl a došlo mi, jak dlouho už se mnou Placebo jsou. Kolik vzpomínek se mi pojí s většinou jejich písniček, jak dospívám spolu s nima a jak mi jejich evoluce vůbec nevadí, narozdíl třeba u jinejch skupin výše jmenovaných. Občas mám pocit, že sama sebe nutím prožívat jejich muziku, že si to vnitřně zveličuju, ale asi ne. Asi mě prostě dokážou dohnat k slzám, k vnitřní prázdnotě, k rezignaci, vyrovnání a až do stadia, kdy jsem prostě šťastná. Ano, v roce 2009 mi při té větě 'soulmates never die' opravdu vyhrkly slzy do očí. Ten moment neměl nikdy skončit. 5149. Od roku 2007. Tohle číslo už asi žádná kapela nikdy nedožene. Druzí Muse nemají ještě ani 4 tisíce.

Můj hudební vkus se mění s počasím.
A Placebo zůstávají a rostou se mnou, mění se, přizpůsobují mým náladám a miluju je čímdál víc.
A seru na každýho, kdo mi tvrdí, že tu muziku moc prožívám. Asi jo. Noa.

Tenhle článek je shit, já vim, příště vám radši povim, jak jsme s M. vtipně opily během prohibice.