Alma mater

Za poslední 4 dny jsem poznala Plzeň víc než za celej minulej akademickej rok.
V sobotu jsem si vyměřila, na kterou zastávku to budu mít blíž až budu jezdit na vlak a tak vůbec jsem se seznamovala s novým prostředím.
V neděli se konal na náměstí festival polévky, já neměla co večeřet, tak jsem se tam vydala, ochutnala čtyři vzorky. Za dohromady 65 korun jsem se skvěle najedla a aby mi vytrávilo, vydala jsem se na věž kostela. Nejvyšší v ČR. V půlce jsem málem umřela na infarkt a musela jsem dělat, že zaujatě čtu ceduli o zvonech, aby lidem nebylo podezřelé proč tam tak dlouho stojím a nepokračuju nahoru. Jinak ty polívky bych seřadila asi takhle - nejlepší byl vývar z kohouta, tu jsem si dala normální porci, zbytek jsem si dávala jenom degustační, na druhém místě skončila dýňová, na třetím thajská z červené čočky a poslední gaspacho. Do toho vedra byla sice osvěžující, ale hrozně mi vadily nerozmixovaný rajčatový semínka. Každopádně jsem se rozhodla, že tu nově otevřenou polévkárnu budu muset zkusit, stejně tak vegetariánské bistro, které dělalao tu thajskou.
Koupila jsem si ledový kafe a s úsměvem si vychutnávala poslední letošní letní paprsky.

V pondělí jsem se opět samovolně probudila v 6:30. Měla jsem v plánu jít na Krkavec, což je rozhledna kousek za Plzní. Vyrazila jsem asi v osm, s tím, že cesta mi určitě dvě hodiny zabere takže tam dorazím přesně na otevíračku rozhledny. V půl devátý jsem vyrazila z konečný tramvaje a zvolila jsem si 4km dlouhou červenou turistickou trasu. Všude bylo děsivý mrtvo. Co bych taky čekala v půl devátý ráno ve všední den. Když jsem odbočila do lesa, začala jsem mít ten svůj paranoidní stav, že mě někdo určitě zabije a okrade a mojí mrtvolu najdou až za spoustu dní. Vtipný moment nastal, když jsem šla okolo nějakého stavení, kde byl malý památníček. Jsem zvědavá, tak jsem se u něj zastavila a čtu si, že je na památku nějaké ženě, co zemřela násilnou smrtí. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se nemám radši otočit a jít zpátky. Ale jsem statečná, šla jsem dál. Zhruba o 20 metrů pozdějc se najednou z lesa vynořila nějaká ženská a já se jí tak lekla, že se divím, že jsem nezačala řvát. Pořád mi zbývaly zhruba 3km cesty lesem. Nasadila jsem rychlejší tempo, vypla mp3, která mě znervózňovala ještě víc a snažila se nebýt paranoidní. V posledním úseku jsem málem umřela protože na mě čekal neuvěřitelně strmej kopec, musela jsem se dvakrát zastavit abych to vůbec vydejchala. To jsem tak v duchu proklínala toho doktora, co mi doporučil se tam vydat. Nahoře už naštěstí byla rozhledna, která ovšem otvírala až ve dvanáct. A bylo sotva půl sedátý. Ušla jsem ty 4km do hnusnejch kopců za hodinu. Alespoň k něčemu je moje paranoia dobrá.
Zpátky jsem zvolila modrou trasu a ta byla mnohem lepší, ikdyž delší, většina cesty byla upravená a vedla spíš po mýtinách a taky jsem zhruba po 2km začala potkávat lidi se psi a to mě uklidnilo.
Když jsem polomrtvá sedla do tramvaje, myslela jsem, že mi upadnou nohy. Měla jsem v plánu regenrovat v posteli, ale ozvala se mi kamarádka tak jsme vyrazily do čajovny.

Včera jsem se vydala do bazénu protože proč se nezmrzačit ještě víc. Šla jsem do venkovního, naposledy si letos užít venkovní koupání. Voda kupodivu nebyla moc ledová a hlavně byla krásně čistá. To, že už dva roky pravidelně neplavu je samozřejmě znát, zapomněla jsem jak se správně dýchá a věčně mi natekla voda do nosu. Navíc jsem cítila, jak jsem úplně ztuhlá z té studené vody. Radši jsem se odebrala do krytého bazénu, kde to samozřejmě nebylo o moc lepší. Prostě dva roky jsou dva roky. A když jsem pak ještě venku plavala naznak, praštila jsem se do hlavy protože když nad sebou máte jenom nebe, těžko se vám odhaduje, kde se nacházíte.
Následkem toho jsem asi dneska takový debil.
Zapomněla jsem si vyzvednout oranžovou průkazku na vlak, takže jsem dneska ráno musela brzo vstávat a hádejte co se stalo, samozřejmě po tolika dnech samovolného buzení v půl sedmý ráno se mi chtělo hrozně spát. A moje sousedka navíc včera slavila úspěšné státnice, přišla ve dvě ráno se svým přítelem a samozřejmě se spolu museli vyspat. Tak jsem hodinu přemýšlela, jestli mám fakt jenom takovou smůlu nebo je to na kolejích úplně normální a nepřijde to těm lidem divný. Usnula jsem až někdy v půl čtvrté.
Samozřejmě chcalo a samozřejmě tu nemám deštník. Sprint na městskou, sprint na vlakáč, sprint zpátky na městskou, sprint na univerzitu. Byla jsem promočená a zpocená a vsadím se, že z toho budu nemocná.
Na zápise jsem tak zkoumala, kdo z nás zbyl a koho vyhodili a taky jsem sledovala letošní třeťáky a mají tam moc hezké muže, hezčí než u nás :|
Všechno dobře dopadlo, sedím na koleji, piju preventivně čaj, suším si vlasy a těším se, až se nacpu indickou. Protože mě strašně bolí ruce a záda a dlouho nikdo mě neuvidí sebevražedně chodit do kopců.
Ikdyž kousek od koleje začíná žlutá turistická trasa co vede k památníku obětem zla.
A počasí snad bude ještě fajn.

Každopádně, už strašně moc potřebuju ve svém životě nějaký řád. Potřebuju školu.
A téhle věty budu za dvanáct dní stoprocentně litovat.
Mám hlad.