See-saw

Čtu si po sobě s odstupem ten minulej článek a mám pocit, že nic lepšího už v životě nenapíšu. A tak trochu napsat ani nechci, žejo.

Od tý doby je všechno vesměs stejný. Cítím se trochu líp - psychicky. Fyzicky - to moje čarokrásný toulání se s vínem a naboso po bouřce - mi to tělo vrátilo v podobě nachlazení. Mám ho tak často, že znám jeho průběh úplně nazpaměť. První den mě bolí v krku, druhej den mám neuvěřitelně obrovskou rýmu, třetí den rýma ustává a přidává se hnusnej kašel, čtvrtej den se přidá teplota a to bejvá většinou nejkrizovější den a pátej den to začíná ustupovat.
Většinou ještě pátej den poctivě ležim, čajuju a tak, jenže to bych nesměla bejt kurva prodejná a nepřilézt jak vocásek, když na mě louskne prsty. To je fakt směšný a pod mojí úroveň, ale sakra, už s tím asi do konce prázdnin nic neudělám. Pak zmizim do Plzně a bude to zas všechno oukej. Budu mít svýho hezkýho barmana a P. a začne podzim a muži budou nosit strniště a kabáty. (ale podzim nechci, neverevereverever)

Takže kromě toho, že jsem se v podstatě sama pozvala na oběd (a nutno říct, že byl fakt dobrej, sakra!) jsem se dokonce vykašlala na svojí soulmate?! což se nakonec ukázalo jako no big deal. Chápu jí, taky bych si nešla sednout s nemocným člověkem na kafe před odjezdem do Irska. To jsme u bodu jménem závist. Proč jenom já dřepím každoročně doma, s plnou hubou keců, jak letos určitě někam pojedu?! Každopádně sms se slovy 'udělej si místo v lednici' mě rozesmála a rozkašlala. Můj osobní tip je, že mi přivezou irský pivo.

Tenhle tejden jsem se navztekala s výběrem kolejí a směšný, obrovsky směšný je, že jsem se dobrovolně napsala na trojlůžák. Prostě když už se mám naučit s někým žít, tak pořádně. Výhodou je, že máme v pěti lidech vlastní koupelnu a lednici. Uklidňuju se, že to bude dobrý. Navíc ještě žádnýho spolubydlícího nemám, možná tam nakonec tři nebudem.
Zkouška je vypsaná na 30.8. tak to jsem pěkně v prdeli a tak.

Je mi fakt blbě. Od půl třetí jsem se včera solidně nakládala do lihu, nejdřív vínem během našeho dívčího sedánku (= všechny drby světa a problémy s partnerem, u kterých vždycky znuděně mlčím, hm) a potom vším možným. Nedokážu se dopočítat, kolik jsme těch melounových vodek vypily, asi dost když je ještě dneska vykrkávám. Taky nechápu, jak jsem mohla odejít se stosedmdesáti korunami a přijít se stodvaceti. Ikdyž jo, vypila jsem tam asi tři úplně cizí drinky a M. mi pořád kupovala další a další vodky. Nechala jsem si zahrát Skrillexe a ztrapňovala se na tanečním parketu, chodila jsem se každých pět minut opláchnout na záchod studenou vodou, abych vystřízlivěla a pak přišla na řadu tequilla a to už bylo fakt zlý. Navíc M. někde někomu vzala Camelky a dala je mně, ať si je dám do tašky. V moment kdy se M. někam vypařila jsem vykouřila asi pět cigaret a v tu chvíli jsem si byla jistá, že se z toho musím pozvracet. Naštěstí jsem na schodech narazila na P. v rozhovoru s nějakým klukem, tak jsem se přidala, zjistila, že je to voják, najednou P. zmizela a my se tam dál bavili o tetování, o prezidentských volbách, o cikánech, o Blízkym východě, o Skotsku a já pomalu ale jistě střízlivěla. Což bylo dobrý... a taky ne.
Nevim jak, ale najednou se se mnou u baru začal bavit nějakej kluk z ČVUT a božebože, fakt jsme se dobrou půlhodinu bavili o vysoký škole. Vlastně byl taková jediná spřízněná duše tam, protože věkový průměr toho klubu je zhruba 15 let.
Jak se jmenoval jsem zapomněla asi 10 vteřin poté, co se mi představil.
Pak nás z hospody vyhodili a zamířili jsme do nonstopu. Byly 4 ráno když jsem se rozhodla, že už to dál nezvládnu a šla jsem domů. Udivilo mě, že je pořád dost tma. A nejlepší byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že můj táta zrovna vstává do práce. Začala jsem se smát. Tak divně smát - jako blázen. V půl pátý ráno jsem šla prázdnou, tichou ulicí a smála se jak blázen. Lidem z pekárny kousek vedle jsem určitě okořenila jejich monotónní ranní šichtu.

Zítra mě čeká něco podobnýho. Horšího. Celej večer budu na víně. Víno je zlý.