Who wants to live forever?

Tohle léto, to je Lana Del Rey.
Tentokrát This is what makes us girls, jak jsme v šestnácti pořád někde popíjely a nedělaly si z ničeho nic, kouřily trávu a hákovaly školu.
Jak jsme hrozně milovaly a všechno nám to přišlo osudový a věčný
Napořád, s hlavou někde v oblacích a skládaly jsme básně a za teplých letních nocí jsme se válely na loukách opilé.

Co teď?
Včera jsme vyrazily na benzínku pro půlnoční svačinu, s vůní deště a s bouřkou v zádech, s botama v jedný ruce a flaškou Lambrusca v druhý. Bylo to asi tak stejně kouzelný jako kdysi, ale už to nikdy nebude jako kdysi. Nikdy. Taková nostalgická připomínka dávnejch časů.
Protože už je nám dvacet a na všechny tyhle věci už jsme starý. Protože už nám nestačí vjet prvnímu chlapovi  co se ukáže rukou do vlasů a nechat se od něj líbat - ikdyž to vůbec neumí - ale to je jedno, hlavně že zaplatí pár panáků a dá vám potáhnout trávy a vy se druhej den probudíte s vědomím, že ho už nikdy neuvidíte.
Protože už se neválíme po zemi a nezvracíme v parku za stromem - protože to víno byl fakt hnus a ještě jsme to zmixovali s levnou colou - Protože je to všechno pryč a hrozně dávno a vám se vůbec, ale vůbec nechce dospět.

Bylo strašně úžasný sedět v hospodě a sledovat bouřku, když do toho Freddie zpíval, že přece nikdo nechce žít věčně. Ale já jo. Já bych chtěla bejt navždycky šestnáctiletá, bezstarostná, věčně opilá, zkouřená a sebevražedná.

A pak se probudíte a je vám pořád ještě dvacet.
Minulej týden jsem hodně přemýšlela a dospěla ke spoustě závaznejch rozhodnutích, který už dneska stejně neplatí - protože ježiši jsem tak trašně přelétavá.

Hodně jsem totiž jezdila autobusem a autem a slunce dost často zapadalo a já byla šťastná, četla jsem Démona a poslouchala Dark Paradise. Pak jsem se ponořila do snů v cizím bytě, abych se v noci pětkrát vzbudila úzkostí. Měla jsem strach, že mě v tom cizím bytě v podzemí někdo přijde zabít a já nestihnu prožít všechny ty hezký věci, co mě určitě ještě čekaji. A pak jsem hodinu a půl nemohla usnout protože se toho pocitu, že za tím oknem někdo stojí nedalo zbavit. Když jsem po čtvrté konečně usnula, zbývali mi dvě hodiny do cesty do Plzně.
Měla jsem to tušit už předem a možná bych nebyla tak patetická. Když jsem se hodinu a půl před objednací dobou procházela areálem nemocnice přišel na mě divnej smutek, ten hlas někde vzadu, co mi říkal - no vidíš, kdyby ses ty krávo víc učila chemii, mohla si jít na medicínu, to by bylo povolání, který by tě bavilo, jenom si to představ, každej den bys mohla cítit tu vůni nemocnice - 
A pak jsem se psychicky zhroutila a nebylo to vůbec hezký protože on se mě snažil podporovat a nakonec jsem v ordinaci strávila asi půl hodiny a když jsem odešla a zavřela za sebou dveře utekla jsem se schovat do výtahu a jsem hysterka - jak kdyby ti diagnostikovali rakovinu nebo AIDS nebo tuberu nebo že chcípneš za dvě hodiny na srdeční příhodu - 
Proboha ale vůbec nejhorší je, jak to se mnou vlastně vůbec nic nedělá, jak jsem zůstala pasivní a zacyklila se ještě víc do svýho krunýře, kterej ignoruje svět.

Asi tak jsem se měla uplynulé dny
Není to o moc lepší ani teď
V srpnu
Měla bych se začít učit na zkoušku, měla bych dělat miliardu věcí, který nedělám
Je mi horko - Summer's in the air and baby, heaven's in your eyes - 
Našla jsem svojí krabici poezie - takovýty básně z doby co jsem četla beatníky od rána do večera, pila levný víno, kouřila startky a takhle mi to připadalo správný - Možná si ten polštář připravila o panictví možná do něj už stovky lidí nechaly ejakulovat svoje sliznice -

Někde jsem četla, že tělu trvá +-66 dní, než se přizpůsobí změně do té míry, že se stane automatickou součástí vašeho života. Něco jako že když vydržíte 66 dní chodit každý ráno před snídaní běhat, bude vám to pak připadat úplně normální a automatický.
V tom případě mě čekají dva měsíce v těhle šílenejch stavech mysli, než se z toho všeho seberu a udělám konečně něco se svým patetickým hysterickým životem. Jednou z těch věcí co musím udělat je začít zase psát blog tak, jak to vždycky bavilo nejenom mě ale i čtenáře. Taky si založit tumblr kterej by mi měl v mý snaze přežít 66 dní pomoct. Pokud ho vydržím mít těch 66 dní žejo.

Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu: špatná je, že vám jako lékař nemůžu pomoct, dobrá je, že je to všechno jenom čistě na vás, není tu žádný hormonální faktor, který by vás omezoval. Všechno je to na vaší vůli ... na mojí neexistující vůli.

Mimochodem jsem fakt krkavčí, protože když mi s vážnou tváří jako už všichni před ním říkal, že momentálně jsem pravděpodobně neplodná a možná nebudu moct mít děti, když to nezačnu řešit. Začala jsem se smát. Je mi dvacet. Duševně je mi pořád šestnáct, někdy míň. - Co sakra čekáte? Že se z toho zhroutím, že už chci malýho parchanta, že vůbec stojím o rozšíření týhle zavšivený populace? - Nejsem schopná navázat normální vztah, natož přemejšlet o nějakym zakládání rodiny a usazování se. Nechci normální vztah. Chci někoho, komu můžu šeptat do ucha za horkého letního večera, že: Kiss me hard before you go. Někoho koho budu milovat romanticky, do rozdrásání duše, někoho s kým se budu opíjet, s kým budu rozbíjet výlohy a utíkat před policajtama, někoho s kým budu skákat do cizích bazénů, kdo mě bude vozit v kabrioletu a budem spolu kouřit trávu a večer někde zastavíme, budeme se dívat na hvězdy s flaškou lacinýho vína a pak si to rozdáme na zadních sedadlech, někoho, koho budu stokrát opouštět a kdo bude stokrát opouštět mě. Někoho, ke komu se vždycky vrátím abych ten sebevražednej kolotoč roztočila nanovo. A je jedno co přijde po tom, ale tohle, tohle je to, co hledám právě teď, dokud jsem ještě relativně mladá a můžu bejt ještě naivní a hloupá a trochu bezstarostná.

A když jsem se tu tak ohlodala až do morku kostí, cítím se o něco líp.
O maličko, ale stejně bych se teď nejradši něčeho napila a ubalila trávu, aby se mi líp usínalo.

Everytime I close my eyes
It's like a dark paradise
No one compares to you
But that there's no you, except in my dreams tonight,
....
I don't wanna wake up from this tonight