Never give up

Ačkoliv jsem to už vzdala.

Začala jsem se učit na úterní zkoušku, jenže mi bylo řečeno, že ty druhé pokusy se u něj fakt nedají udělat. Motivace okamžitě klesla pod bod mrazu, to asi chápete. Copak má cenu se učit na zkoušku, u které jste přesvědčeni, že ji neuděláte? Nejhorší je, jak strašně mi to bude komplikovat studia protože příští rok bych byla v obrovském stresu. Pokud bych jí totiž ani poté neudělala, budu muset v druháku odejít ze školy a skončím buď jako věčný student (což asi spíš ne, protože jako pesimista očekávám zavedení školného) nebo jako troska pobírající podporu, v lepším případě někde za kasou. Deptá mě to, ale už ani nevím co navíc bych se měla učit. Za těch pár dní si stejně do hlavy nenarvu to, co mi chybí ze zeměpisných znalostí (protože je toho požehnaně, zemák jsem nikdy neměla ráda) a z všeobecného přehledu se mě může zeptat úplně na cokoliv. Třeba kdo byl prezidentem Ukrajiny před deseti lety.
Nejhorší je, že jsem to všechno hezky za ten měsíc pozapomínala takže musím začít odznova a k tomu se naučit tři stránky prezidentů a hlavních měst navíc. Odpor je slabé slovo.

Jediné co mě drží stále při životě je vědomí pátečního maturitního plesu. Těším se na to asi víc než M. ale zároveň se narozdíl od ní nemůžu tolik opít protože už takhle mi dá práci si něco zapamatovat. Ovšem vzhledem ke zkušenostem z předchozích maturáků prostě moc dobře vím, že splnit tohle bude nadlidský úkol. Vždycky se mi podaří se opít tak, že si nepamatuju velký kus večera. Když už si ho pamatuju, tak je to většinou plné trpaností, že bych si ho radši nepamatovala. Jediné na co spoléhám je můj doprovod. W. bude mít zřejmě za doprovod snoubence (eh, divné slovo) a I. bude řídit = nebudou moc pít. Na druhou stranu tam bude třeba P. která ráda zve na panáky a samozřejmě M., kterou zvu jako maturantku já. Ale stejně mám takový divný pocit, že už to nebude co dřív. Možná se mě ta maturáková karma držela jenom s B. Dodneška si pamatuju jak jsme někomu zabavily flašku šáňa co vedle nás položili a jak se B. chtěla vysmrkat do chleba (o kterém jsme absolutně neměly tušení, kde se tam vzal) Předloni jsem jí zas bezdůvodně polívala vodkou s džusem a strašně se tomu smála a dala tím nevědomky věci do pohybu.

A jsme pěkně na tenkém ledě. Takže radši zpátky k něčemu nudnějšímu.
Mám první boty na skutečném podpatku. Zamilovala jsem si je, ale nemůžu se zbavit dojmu, že na nich vypadám ještě objemnější a tak nějak těžkopádně. A taky vzhledem k loňskému maturitnímu plesu, ze kterého mám pravděpodobně ty náhlé několikadenní bolesti žeber, nevím jestli je to dobrej nápad. Už takhle jsem si jednou v opilosti rozbila držku (bradu) a to v normálních botách.

Potřebuju letní semestr. Vlastně mě to totiž doma zoufale nebaví. Jsem tu mnohem míň produktivní než v Plzni a hlavně tu člověk strašně rychle zabředne do toho maloměstskýho života. Co je ještě horší, už jsem skoro zapomněla, jak vypadá Přemek a ani se mi po něm nestýská, ikdyž se mi o něm nedávno zdálo, že si na facebooku pořídil ten nový profil a já díky tomu zjistila, že má tři děti a nedávno se mu narodila dcera Anežka.
Moje sny v poslední době, to je taky něco.
Asi tři dny zpátky se mi zdálo, že sem někde v lese šlápla na hada, kterej se mi omotal kolem nohy a ačkoliv sem řvala jako šílená, nikdo ke mně nepřiběhnul. Ani bych se nedivila kdybych křičela doopravdy protože jsem se probudila naprosto vyděšená. O M. maturáku se mi zas zdál extrémně vtipnej sen, že to tam stálo za nic a M. hodila skleničkou o zeď a vůbec se tam chovala dost melodramaticky, což bylo asi nějaké moje převtělení do její role, ačkoliv jsem tam já sama taky byla :D protože takové chování bych čekala spíš od sebe než od ní.

A víte co. Radši to ukončím protože mám fakt náladu pod psa a nechci tu zas odhalovat to svoje strašně trapné a nedospělé já