The alternative to real world it's just time for me and a fantasy

Otevřeli nám novou studijní budovu, stěny voněly čerstvě natřenou barvou a na chodbách byly pořád zaprášené podlahy. Nové posluchárny pro stovky lidí - kapacitní navýšení z důvodu zvýšeného zájmu o humanitní obory. Nové výtahy, kde jsme spolu s ostatními utíkali před podivným správcem budovy, který neměl pochopení pro naše šmejdění. V jedné z poslucháren zrovna nepříjemná vyučující pouštěla britský seriál v rámci anglické konverzace. Byli jsme přinuceni si sednout do prvních lavic a sledovat ho, ačkoliv byl pěkně nudný. B. si vedle mě otevřela skripta a začala si v nich podtrhávat. Já měla po ruce jenom diář. Chtěla jsem vypadnout, ale bála jsem se té vyučující natolik, že jsem si počkala až na odchod ostatních znuděných lidí. Rozdělili jsme se a zamířili do největší posluchárny. Já s M. I. a několika dalšími lidmi, které neznám. Usedli jsme do předních řad a čekali, co se bude dít. Nebyla to obyčejná posluchárna, připomínala mi - a jak jsme posléze zjistili, skutečně tomu tak bylo - napodobeninu americké sněmovny reprezentantů. Slova se ujal mladík a uvítal nás v posluchárně speciálně vybudované pro studenty politologie a příbuzných oborů. Naše vlastní sněmovna. Vyzval nás všechny ať se vžijeme do role poslanců a hlasujeme o imaginárním zákonu. Vzali jsme to s humorem. Ke slovu se hlásil jeden za druhým, napodobujíc české politiky. A pak přišel ke slovu on. Chvíli tiše postával za pultem, čekal. Lidé mezitím opouštěli posluchárnu. Z nějakého důvodu jsem seděla jako přibitá. Něco na něm mě nutilo zůstat. Začal citovat Wordswortha. Snažila jsem se zapisovat si do diáře a postupně nabyla dojmu, že je ta báseň určena mně. A pak mě vyzval, ať se postavím a zakončil poslední verš. Musela jsem být rudá od hlavy až k patě. Nakonec řekl tu nejhezčí věc na světě a mně vytryskly z očí slzy. Posluchárna začala nadšeně tleskat a on mě přišel obejmout. Byl to ten nejhezčí moment mého života.



A pak jsem se vyděšeně probudila ze sna a marně se snažila znova usnout a vynutit si pokračování. Zpátky do reality.
Normální člověk se probudí, pomyslí si, dneska jsem měl ale hezký sen a večer ani neví, co se mu zdálo. Zvrácený člověk se v tom snu celý den rýpe a usilovně přemýšlí, co to mělo znamenat a především co to bylo za člověka. Jeho podobu si nevybavuju, vím jen, že měl smoking. Všichni ostatní měli oblek, jen on smoking. Zbytek lidí co mě doprovázel nápadně připomínal Community a ta zle vyhlížející vyučující na konverzaci zas vypadala jako o 20 let starší třídní z gymplu. A nikdy jsem nečetla Wordswortha, vlastně ani nevím o čem tak píše. Škoda, že u nás nic takového jako je napodobenina americké sněmovny nemáme. Žádná škola hrou. Nic.