refused

... asi je něco pravdy na tom, že když jste naštvaní máte počítat do třiceti
Takže excitovaný článek asi vynechám, pustím si New noise ještě jednou a dodívám se na Dextera, z jehož sledování mě ty diktátoři vytrhli.
Udělám si relaxing evening jako z lesklých časopisů, zabalím se do županu, vezmu si papuče, udělám si čaj a budu se tvářit, jako že je všechno v pořádku.

Měla bych se prý víc přetvařovat, když jsem ve společnosti lidí, co je mi z nich na zvracení. Easy. Jen by mě to měl asi někdo naučit protože já to neumím. Nicméně včera jsme se nasmály právě díky té neobvyklé otevřenosti, která chvílema zase překročila meze a byla až moc důvěrná. Ale budiž, jsem prostě studánka, do které lidi rádi hází svá tajemství. Byla to sranda, každopádně. Nejvíc někde mezi třetí a čtvrtou plzní, než se ve Věži ucpal záchod a zalil vodou celé schodiště. Epic fail.
Asi už jsem zjistila, jak poznám, že mám někoho ráda. Včera mě to osvítilo když jsem měla výčitky svědomí a takový zvláštní pocit, že v ten moment bych nechtěla být nikde jinde s nikým jiným.

A z Pošty se stal lesbickej bar. Protože nová barmanka je homo a chodí za ní její homo kamarádky. Z jednoho povrchního důvodu  se mi to moc nelíbí. Kdybych byla chlap, tak mi lidi říkaj šovinista. Ale když dva dělají totéž, není to totéž.

Kouřit cigaretu po dvou týdnech je ... divné. Jako kdyby to ke mně a mému životu nikdy nepatřilo.