Protect me

Nelíbí se mi jak píšu
A co udělá normální člověk, když se mu nelíbí jak píše?
No prostě nepíše
Jenže já asi nejsem normální
Takže píšu

Po dvou letech mi bude někdo sahat na vlasy. Už teď jí slyšim jak mi nadává, že jsou zničený. Noaco.
Když už, tak už. Je to jenom něco okolo deseti tisíc. Za jeden večer .... Z toho bych v Praze vyžila dva měsíce.
Ale je to přece středoškolská tradice. Dostanu šerpu, skleničku, oscara. Možná se mi něco z těch peněz i vrátí / ale moc tomu nevěřím / Zaplesám si v cool šatech, co mě dělají nějakým divným způsobem hezčí, než jsem ve skutečnosti. Hodím pár amerických úsměvů na fotku, na který budu stejně vypadat jako debil protože už to tak prostě bývá. Opiju se, půjdu domů a začnu nést tu tíhu blížící se maturity. To za ty peníze stojí, ne?!
No, I don't think so
Ztrácím nit. Nedokážu se soustředit na čtení.
Poslední knihu jsem přečetla 9. prosince. A předtím 27. listopadu. A předtím 30. října. Kniha za měsíc. Dřív to bylo tak minimálně pět. You're behind your pace.
Nechci, ale musím
Nevím, kde jsou mé priority
Ale rozhodně jsou jinde než jsem myslela
Lidi se totiž snadno okoukají, nudí mě, ale nechci být zlá. Tak jim radši vykládám white lies. Ale ony občas ani nejsou milosrdné. Jsou to prostě lži
Zavírám oči a stojím uprostřed ničeho, chce se mi říct Protége-moi, ale není tu nikdo a tak to říkám celýmu vesmíru, Protect me from what I want. Moje chtíče je třeba zakázat. Protége-moi. A vidím se v Paříži, zase. Úplněk nad Notre Dame. Jak mě to dojímá a slzy.

Všechny svoje bolesti jsem zakopala a řítím se kvůli tomu do nicoty, až mě jednou sežere. Protože tak dlouho hledím do propasti, až mě propast pohltí.
Říkám si, proč jsem neutekla. Proč jsem se neztratila. Je mi jedno, že by mě někdo okrad nebo zabil. Bylo by to krásné
Jsem něco mezi romantikem a prokletým básníkem / až na to že nejsem spisovatel / Jsem i existencionalistka, trochu nihilistka, taky skeptik/čka a občas jsem prostě jenom mimo
Přestalo mě to bavit, všechno. Maloměsto. Celej ten život tady. Víkendy v hospodách, s hnusným pivem, s ginem a tonicem s okurkou i bez. Gympl. Naše knihovna, která mě neuspokojuje. Lidi. Obchody. Kino. Jsme ideální městečko. Krásná renesanční architektura, krásná šumavská příroda, aniž jsme na Šumavě. Na první pohled krásný všechno. Ale tohle město je hnus. Nemyslim, že by to v Praze bylo lepší. Nemyslim, že by to v Paříži bylo lepší. Ani v Londýně. Nebylo by to lepší ani kdekoliv mimo tento svět.
Dokud jsem tím, kým jsem, všude je to zoufalý. Akorát někde míň a někde víc.
To já si jenom tak sním, že někde to tak třeba není

Najednou to dostává smysl,
že
Chci být člověkem, který se mi nehnusí