Věci, které jsem chtěla říct už dávno, ale vždycky jsem zapomněla, že je říct chci

Začala jsem se rozpadat ... fyzicky

Mám křeče v pravým lýtku, takže už druhej den ležím v posteli a co nejmíň chodím. Sice na křeče je dobrý je rozpohybovat, ale je mnohem snažší pít hořčík a vymlouvat se, že si pro ty burgerový housky nemůžu dojít prortože mě přeci bolí noha. ( Ale že jsem včera v půl jednáctý večer vymizela na kafe, to vědět nemusí )
Pořád mi doporučuje, ať si s něčím zajdu k doktorce. Dělá ze mě většího hypochondra než já během školního roku. No co, moc dobře vím, z čeho ty křeče jsou. Před pár lety, kdy jsem během jednoho víkendu vypila spoustu tequill, jsem se s nima v neděli budila pravidelně. Horší bude, až řeknu, že se na endokrynologii musím přeobjednat protože celý příští týden strávím v Německu.
Ne že bych tu zemi měla nějak ráda, ale peníze prostě potřebuju ( protože ze žehličky na vlasy se dost nebezpečně kouří ) A tam si za týden vydělám 200€ Ale vlastně se tak všeobecně docela těším. Zaprvý, německy umím tak akorát koukat. Zadruhý, nemám nejmenší tušení co přesně tam vlastně jedu dělat. Zatřetí, když jsme tam byly tenkrát s holkama, zničily jsme vchodové dveře. Takže hádám, že to bude docela sranda. Teda až na to vstávání v pět, ale alespoň mě to trochu přivede do školního režimu.

Asi jsem někomu odpustila. Vlastně ale vůbec nevím jak takový pocit odpuštění vypadá. Prostě... je to celé dost zvláštní a včera jsem byla moc mimo. Emoce vůči lidem prostě pořád nezvládám.

Zděsila jsem se toho, jak málo kapel už poslouchám. Vlastně spíš toho, že já nemám vůbec tušení na co mám náladu! Takže zapnu playlist indie nebo Placebo na shuffle a to je můj způsob poslouchání hudby. Nevím kam se poděla má schopnost odhadnout jakou hudbu chci v jakém rozpoložení slyšet, ale mrzí mě to. Hudebně ztrácím sama sebe. Zvlášť proto, že hudba, kterou mám ráda se v tomhle zapadákově v poslední době docela rozšířila.  A já už nemám ten pocit hudební odlišnosti. Už si zase připadám jako zabředlej maloměšťák. Ikdyž je mi jasný, že spoustu těch skupin co mám ráda pořád ještě nikdo nezná, ale jenom ta skutečnost, že britský kytarovky se teď rožšířili už i sem mě zabíjí. Pořád ještě tu naštěstí lidi neujížději na tom, co jsem si pojmenovala inteligentní elektro a tak pro mě Alice Glass pořád zůstává nedotknutelnou bohyní. A v pondělí vychází noví Klaxons. Jsem na to dost zvědavá. Hlavně jestli dál hodlají být těmi "zakladateli nu-rave" nebo se pohli někam dál.
Když jsme u těch novejch desek, by mě zajímalo kdy vyjdou noví Kooks, měla jsem za to, že to chtěji vydat v polovině letošního roku.

Stejně to bylo hezký, když to konečně byla omluva z očí do očí a ne přes facebook. A taky ten absinth bych měla pít za jinejch okolností nebo rozhodně ne v tak velké společnosti lidí. Pořád ještě se dost bojím upřímnosti k lidem, že mě sežerou za moje názory a pocity asi. Nevim, kousek asociálního idiota ve mně přecijenom zůstal. Ikdyž už nekreslím krvavý obrázky a nepíšu povídky končící buď na hřbitově nebo sebevraždou a dokonce už se ani nesnažím psát nenávistnou poezii. Asi jsem nechala umění umělcům...
Připadám si divně, když znám cizí sexuální život do všech podrobností. Snažím se informace filtrovat a ty o sexu rovnou vypouštět z paměti. Ale moc dobře to nejde...

Vlastně já už nejsem já tak nějak celkově. Červenec mě změnil. Samozřejmě jsem díky tomu všemu šťastná a vyrovnaná. Trávím spoustu času mimo domov, mezi lidma. Dokážu se zapojit do hovoru, míň lidí mi říká, že vypadám jak když mě něco trápí, dokážu si sama vyřizovat věci, zvládnu už i primitivní konverzaci s tátovo přítelkyní když jsme o samotě, ale na druhou stranu už nejsem takovej hudební maniak. Už si s lidma o hudbě nepovídám protože vím, že mají všichni jiný hudební vkus ( Opravdu mám několik kamarádů metalistů?! ) Najednou jsem opustila všechny svoje rádoby módní styly a nemám absolutně žádnej vkus. To mi nejvíc došlo, když jsem si chtěla koupit červený triko s obrázkem kočky ... ( wtf??? ) Dobrý, ještě pořád jsou pro mě důležitý hudební DIY i kupovaný trika, ale jinak je mi skoro jedno co nosím... S vlasama se už dva měsíce nic nedělo ( za to může ta žehlička ) maximálně tak je nosím občas i rozpuštěný ( protože miluju když lidi říkaj jak mi ty vlasy závidí a že mi to tak moc sluší a já se jim jenom směju a dál svoje vlasy nenávidím ) Ale už se nesnažím udělat všechno pro to, abych mohla bejt zrzavá a dál se barvim na červenou. Oblečení už barevně nekombinuju. Jako loni kdy moje favourite byla černo zelená. Tak moc mi na tom záleželo, že jsem měla i jednu tkaničku černou a druhou zelenou. Můj pokoj taky ztrácí svojí osobitost. Plakáty už jsou sto let starý. Básničky na nástěnce dávno vybledlý od slunce. Všechny ty kdysi milovaný drobnosti jsem buď uklidila nebo vyhodila a to hlavní co jsem chtěla říct, než se to zvrhlo v tak kurevsky dlouhej článek je, že se bojím dospělosti.

Protože dospělí většinou nemají žádnej styl. Ztrácí svojí osobitost ve chvíli kdy si pořídí bandu harantů, ztratí svoje zájmy a iluze a přestanou žít sami pro sebe.
A já jsem moc velkej egoista a sobec na to, abych chtěla o svůj život někdy přijít kvůli parchantům, který když nezkazím výchovou já, tak je zkazí celá tahle divná doba.
Opravdu hluboce doufám, že mejm biologickejm hodinám se vybily baterky.

A kdo to dočet až sem, zaslouží si lízátko...