Collect some stars, to shine for you

Poslední dva/tři týdny je ze mě emocionální troska upínající se na svou (ne)dávnou minulost



Well guess what
Všechny ty divné sny, nezadržitelné vzpomínky, hodiny přesvědčování sama sebe, že už bych se měla přes to všechno přenést, zapomenout, jít dál...
Jak mi chybí můj 5 let starej život
Jak mi chybí soulmate a všechno co jsme prožily a tak

A pak ten včerejší totální mindfuck
Zvonil mi telefon. Dvakrát. To je neobvyklé. Většinou mám jeden telefonát měsíčně.
Ten moment, když vidíte číslo, beze jména, ale moc dobře víte, o koho se jedná protože to číslo máte vryté do paměti, jak kdyby bylo vaše.
Long story short, nějakou nevysvětlitelnou shodou náhod (asi začnu věřit na osud?! Ta knížka minulý týden a tak vůbec všechno) jsem včera seděla v hospodě, kde jsem už víc než rok nebyla, s člověkem, kterého jsem už skoro dva roky neviděla, okolo byli lidé, které jsem neviděla možná tak pět let. Včetně naprosto neuvěřitelných lidí, jako Čenda a Láďa. V té samé hospodě, kde nám pět let před tím nalejvali panáky zadarmo a kdy nám hráli písničky na přání a pouštěli metal a proboha! Now it all makes sense! Jak kdyby celý uplynulý měsíc vedl k tomu včerejšímu dni, kde se zhmotnila všechna moje přání! Vrátit se o těch X let zpátky a prožit to všechno znova.
Tak trochu mám pocit, jestli se mi to všechno nezdálo, ale apparently not.
A já fakt nevím, nechápu a tak,
ale asi jsem teď fakt šťastná za ten telefonát, za to, že jsme se viděly a ikdyž to už nikdy nebude stejný protože já jsem jiná a všichni jsme jiní a naše životy jsou strašněmoc jiný, ale... tyvado, já právě cestovala časem, how cool is that!
Uhm, ano, potřebovala jsem vám to říct.