Co budete dělat až z vás bude taky krev stříkat

Ve vzduchu je jaro




A já se zas utápím v minulosti, jako by toho nebylo dost. Je to všude kolem.
A tak nějak skončím u toho, že sedíme s P. na lavičce a já jí říkám, že nemůžu jít na majáles protože jej mám spojený "s určitým obdobím mýho života, víš... a chci abych ho měla spojenej jedině s tím obdobím"
Nechápavě se na mě podívá. To je v pohodě, mně nerozumí nikdo.

Sedíme se zmrzlinou ve špek parku naproti Spejblovi a Hurvínkovi. To máme rok 2007, Z. jede na fluff fest a mezitím se staví na návštěvu v Plzni, fotí se u té sochy a já ho miluju. A pak ho nenávidím. A pak ho zase miluju, však to znáte.

V rámci "budu psát bakalářku, ale nejdřív uklidím" jsem našla tu pitomou krabici plnou věcí. A tím to vlastně všechno začalo. Básně. Útržky. Nedopalky. Prázdné krabičky od velbloudů. Fotky. San Piego. Všechno, co mi tak chybí. Chvíli jsem přemýšlela, jestli když to vyhodím bude to míň bolet. Pak jsem se raději rozhodla to zas všechno nacpat do krabice a jít s M. na víno.
Jenže je to pořád dokola a mě už to nebaví. A pak zase baví. Však to znáte.

Sedím ve vlaku a koukám ven. Mohla bych tak sedět třeba celý den a bylo by mi krásně.
Sluneční paprsky jsou iluzí všeho dobrého.
Připomínají mi... to všechno
Jak je Plzeň v létě krásná a jak mi léto chybí. Žít sama se sebou, kouřit vodnici na balkóně a padat vedrem. I ty nesnesitelné bezesné a probrečené noci for no apparent reason.
Seděla jsem na vyhlídce za Plzní, široko daleko ani noha, jen smog ze škodovky kazil pohled na Plzeň.
Bojím se, že to město opustím.
Bojím se, že mi bude chybět.
Bojím se, že mi bude chybět být student. Vysedávat v parku celý den protože nemám školu.
Vysedávat v poloprázdném átriu knihovny protože nemám školu. Protože (ne)píšu bakalářku.
Vysedávat kdekoliv a nic nedělat.

Už mám jen dva měsíce do státnic. Nechápu, jak se to jako všechno naučím. Nechápu, jak budu sedět před komisí a všichni na mě budou blbě koukat a je to přece děsně trapný. Navíc. Já se lidem nedívám do očí. Nikdy. Asi mi právě došlo, jak hrozný to bude. Bude vedro a já se budu potit v silonkách a společenských šatech. A budou mě bolet nohy z podpatků. A bude se mi chtít brečet a zvracet a omdlít a utéct.

Moje příští cesty povedou k moři. Do Benátek, do Normandie, do Holandska, Dánska, Británie, to je úplně jedno, k moři. Rak má být ve vodě (co na tom, že je sladkovodní).

A taky bych chtěla všechno zpátky. Království za koně. Chybí mi to. Nesnesitelně moc. Je to hloupé, ale nedokážu to ovládnout. Logiku a rozum plýtvám na jiné věci. A taky svůj tvůrčí talent. Takové plýtvání! Půl hodiny přemýšlím, které slovo nejlépe vystihuje to, co potřebuju říct. Už se těším, až si to zítra dojdu vytisknout a sednu si s tím ke kávě. Write drunk, edit sober. Ne že bych to praktikovala, ale už mě to taky napadlo. Jenže bakalářka není poezie. Ani trochu. Občas mi dělá problém rozlišovat mezi slovy, které už se do vědecké práce nehodí. Nové heslo je "piš tak, aby to pochopil i člověk v oboru nevzdělaný"
Lidi předpokládají, že když jste ve třeťáku už něco víte a umíte. No ani ne.

Seděla jsem v davu a milovala M. A okolo seděli lidé a měli svůj vlastní názor a své vlastní znalosti. Já seděla a milovala M. každé její slovo. A lidi se hádali jestli je Putin magor nebo ne. Vůbec sem nepatřím. Nezajímám se o věci mimo školu. Už ani zprávy nesleduju, nečtu.

Zajímají mě mnohem důležitější věci než brutální porušení mezinárodního práva. Zajímají mě jiné věci než občanská válka. Zajímají mě jiné věcí než dětská práce na Pobřeží Slonoviny když zrovna jako odměnu jím londýnskou Cadbury. I Cadbury dováží z Pobřeží Slonoviny. No a kdo ne.
Pondělní dávka dalšího psychického týrání, když se v rámci řešení konfliktů díváme na dětské vojáky, co jsou zvědaví, jestli ta těhotná paní čeká kluka nebo holku, tak jí rozříznou břicho aby se podívali. Hluboké konžské ticho o ženách, které nenávidí své vlastní děti protože jsou výsledkem opakovanýho znásilnění. V lepším případě. Taky do vás můžou strkat klacky nebo zbraně. Po semestru Politiky a filmu jsem imunní.
Vytvoříte si vůči tomu všemu bariéru.

A radši přemýšlíte, jestli letos pojedete na Colours do Ostravy a co by asi tak ještě mohlo přijet na Grape. A jestli se vám ještě vůbec chce jezdit na festivaly. Jestli už vás třeba náhodou neopustilo úplně všechno z vaší minulosti. Tak třeba včera byli u nás doma Sto Zvířat. 5 let zpátky by to bylo supr a tak. 5 let zpátky. S tebou.

Bojím se, že skončím v Praze. Budeš tak blízko a přitom tak daleko. Bojím se, že tě tam potkám. Že na mě dolehne realita toho, že jsi už navždycky pryč, jinde, dál.
Zatímco já pořád stojím nad propastí, zírám do ní, a ona do mě.

Tak řekni kouzlo když padáš dolů...

Proč jsme na sebe musely zapomenout?

Rok a půl. A pak ten květnový telefonát, kterému nerozumím. 

Sundej si to dnešní tričko s nápisem yesterday, vyrovnej se s realitou 

Kdybych aspoň měla nějaké rozptýlení. 

Asi pojedu do Prahy. Ano. Mám nutkání jet do Prahy. Co nejdřív. Tak asi v úterý. Bakalářka počká.

Nutně potřebuju věšáčky na skříň z IKEA. A pepparkaka. A čokoládu. A brusinkovou limonádu. 

Chci se odstěhovat do IKEA/ nebo do Švédska / ... nebo pro začátek do knihovního átria v univerzitním kampusu. 

Nechci tě potkat. A pak zase chci. A pak zase ne. Však to znáte.

Chci se k sobě vrátit

Najít se pod hladinou 

Pak vyplavat zpátky

a zhluboka se nadechnout 

Prošvihla jsem středeční Fixu Pod Lampou. Tam jsem taky nikdy nebyla. 

Nemůžu opustit Plzeň. Ještě jí vůbec neznám. 

Prostě teď jen strašně moc přetěžuju svůj mozek. 

Za chvíli exploduje a bude z něj taky krev stříkat.