Když se vaší jedinou starostí stane to, že musíte do úvodu připsat pět vět a nevíte jak a pak taky musíte přepsat do češtiny jednu tabulku... tak už vlastně víte, že jste v suchu.
"Ta věc" má (zatím) 74 stránek a děsí mě to, kdybych radši takový úsilí vynaložila na napsání knihy!
Magda je pozitivní a podporující a já už teď vím, že jsem si nemohla vybrat lepší vedoucí, zvlášť když poslouchám, jak si ostatní stěžují. Paradoxně si hodně lidí stěžuje i na Magdu, ale to mě moc netrápí. Mojí práci si čte, komentuje, chválí... nemám důvod jí nevěřit. Nespoléhám na to, že by mi Martinka v obhajobě neměla co vytknout, ale myslím, že horší než za tři to být nemůže... Uvidíme.
Taky jsem díky tomu začala žít normálním životem (až moc) a konečně dočetla třetí díl 1Q84, který mě zklamal. Ale stejně jsem ho dočetla z tři dny. Ono má to čtení na bakalářku i své výhody. Člověk už prostě otupí a je schopný číst kvanta literatury a dokáže se na to přitom i soustředit.
Kavárny jsem vyměnila za čajovny a za mexickou restauraci. A za chození kolem Boleváku, kde se jeden chlap opravdu skutečně koupal v těch asi 15°C a v hnusné vodě, která ještě není vyčištěná od zeleného slizu na dně. Ale pořád je u Boleváku krásně. A cizí psi si ke mně chodili pro podrbání a já kouřila cigaretu (protože někomu v práci vypadla a tak jsem si říkala, jaké to asi bude, po tak dlouhé době kouřit) a vůbec mi nechutnala, motala se mi po ní hlava a radši jsem se nepřibližovala ke schodům, abych tam nespadla.
Zas jezdím odnikud nikam. Z Borů na Košutku (se dvěma mezi zastávkami) a z Košutky na Bolevec a z Bolevce přes rondel na Otýlii Benýškovou a odtud do indické a pak zas jedničkou přes náměstí na Hlavní nádraží a odtud do Klubu Malých Pivovarů na polotmavé. Ještě před půlnocí pak šestnáctkou k Luně, prokličkovat kolem školy/školky do mého dočasného domova, v opojení a s žaludkem nacpaným k prasknutí (a močákem taky, protože si vždycky říkám, že to na kolej vydržím a pak trpím).
O pár dní později pak třicítkou okružní jízda až na Bolevák a z Boleváku zpátky na Doubravku a z Doubravky do Jateční a z pak přes opravený most na Americkou, vystoupit u Mrakodrapu a skočit si do mexické na jednoho číze se steakovýma hranolkama (kde máte jednak opravdový maso, opravdovej číž a taky suprdobrý hranolky). Přečíst si e-mail od Magdy a zapít to Lambruscem a pak se vracet šestnáctkou zpátky k Luně, proplétat se mezi školou/školkou a pak na to všechno čumět z okna v šestém patře.
Neumím si představit, že tohle město opouštím. Už ho umím skoro nazpaměť. Chci ho umět úplně nazpaměť. Ale stejně všichni míříme do Prahy. Minimálně v myšlenkách a v přáních a těhle věcech.
Zvlášť po událostech minulých, respektive nedávných a tak.
Můj zub se rozpadá. Každým dnem jím prostrčím párátko dál. Celá se zevnitř rozpadám. Asi. Nebyla jsem už přes měsíc na plazmě a nevím jestli chci riskovat další kolaps v tramvaji/na zastávce a další třítýdenní modřinu. Určitě by u státnicové komise vypadala rajcovně a taky jako polehčující okolnost. Haha. Ne.
Asi se potřebuji do státnic dát nějak dohromady. Krom toho, že jsem úplně vzdala sport a teď mě díky tomu strašně bolí záda a všechno, tak jsem se taky za těch dní, kdy sedím jen na koleji/v opuštěném átriu knihovny přestala česat a malovat a asi poprvé jsem na sobě zaregistrovala něco jako kruhy pod očima. Jenže u nás na katedře prostě musíte vypadat dobře. To je úděl mezinárodních vztahů.
Crosscafé mi vykrádá nápady. Teda, ne že by snad literární kavárna byla můj nápad, ale to, co teď zavedli se prostě až moc podobá tomu, co jsem si zamilovala v Domu Spánku a odkud jsem sama sobě vnukla ten sen, že budu jednou vlastnit kavárnu, kde budou zdarma k dispozici knihy, které si tam lidi můžou půjčit a zas je vrátit nebo si je odnést a naopak přinést. A právě to teď (pravděpodobně už před nějakou dobou, ale málokdy chodím do horního patra) zavedli. Někdo tam zanechal McEwanovu Betonovou zahradu a já se na McEwana chystám už TAK dlouho (hlavně na Pokání), že jsem jí tam nemohla nechat. Teď jen nevím, kterou knihu chci darovat na oplátku, ale vzhledem k tomu, že jsem si v rámci slev na Bux.cz pořídila už takové množství... nezajímavých knih... že asi budu mít z čeho vybírat. A možná pošlu dál Modrý sníh. Ať si i někdo další přečte o Stalinovo knírku co budí strach
Můj život plyne dál obyčejným způsobem. Škola, práce, bakalářka, státnice, práce, zmrzlina, městská hromadná doprava, vaření dobrého jídla, třešňová vodnice a maté rancho amigo, kradení narcisů z borského parku a pěstování thajských cilli papriček od J.
Už zhruba týden se nehroutím z toho, že budu státnicovat a tak... ty další věci. To považuji za úspěch
A venku to vůbec nevoní po dešti.
Jé, Lambrusco už jsem sakra dlouho neměla (vlastně tak nějak všeobecně... nevzpomínám si, kdy jsem měla nějaký alkohol... možná v únoru? páni...).
OdpovědětVymazatJá chci taky u nás kavárnu s knihami, achjo. Vlastně... v Danielu je něco podobnýho - jakože knihy na chodbě a může si je kdokoliv vzít. Zrovna včera jsem si odnesla Mikuláška a ještě nějakou knihu o poezii, kde je půlka věnovaná Poeovi a Havranovi, jsem v sedmém nebi!
Tak hlavně, že se z "Té věci" už nehroutíš. ;)