I feel overjoyed

Chybí mi Londýn
/překvapivě/

/co dělat když vám zbyde 15 liber ze záloh na ubytování a z Oyster card/

Když chodím po obchodech a sháním baleríny, nechce se mi za ně dát tři stovky. Vzpomenu si na Primark, na boty za 3Ł, s úplně srovnatelnou životností. Přemýšlím, kdy se tam asi vrátím. A jestli třeba napořád. Je to lepší, než přemýšlet nad bakalářkama /protože si všichni myslí, že jim můžu radit s těma jejich/

Já už tu o tom nechci mluvit, ale zjišťuji, že ani nemůžu s lidma okolo mě mluvit o tom, jakou mám radost. Protože mi závidí, protože je to štve a frustruje a prostě jim to vadí.

M. mi totiž napsala krásný e-mail. Explicitně označila mou třináctistránkovou případovou studii za dobrou. A poděkovala mi, že číst dobré práce je radost. Už si přesně nepamatuju, co jsem dělala když jsem si ten mail přečetla. Ale určitě se mi na pár milisekund zastavilo srdce. Nutně potřebuju napsat dobře i zbytek práce.

A už mi moc nechybí. Eh. Začínám se dostávat do klidové fáze kdy vím, že minimálně M. mi čtyřku nenavrhne. Co na to druhá M. si netroufám odhadnout. Její oponentské posudky mě děsí. 

/a taky mám ve svém životě moc lidí začínajících na M./ 

Chybí mi třistašedesátpětka. A tak zahlcuji fotkami facebook. Možná udělám v rámci prokrastinace třistašedesátpětku číslo dvě. Ostatně. Můj život od teď do příštího roku se v každém případě hodně změní. Možná bych si zrovna tenhle rok chtěla pamatovat. Jako ten předchozí. Vím, který den jsem co dělala protože pro vás je to jenom fotka, ale pro mě je to celý příběh.

Asi nevěřím v osud, ale když jsem přišla se špatnou náladou po 2 měsících do nákupního centra, kde jsou Levné knihy, zašla "jentak" dovnitř a na poličce objevila poslední kus knížky, kterou chci už cca. 6 let

Asi osud. Nevím jak jinak to nazvat. 

A tak se mi tu teď u postele povalují Aforismy Oscara Wildea, které jsem kdysi darovala soulmate k Vánocům a pak jsem se dozvěděla, že mi jí taky plánovala koupit, ale já byla rychlejší a byl to tenkrát taky poslední kus /vlastně jsme si často dávaly stejné dárky. Soulmates /

/Pořád si přeju, abys mi tolik nechyběla/

/Ne že bych měla čas číst/

/Ačkoliv čtu kvanta a kvanta článků, reportů, zákonů, soudních rozhodnutí, statistik, píčovin/

Ale život je krásný. A konečně pršelo. Nevadí mi déšť, bez deště by nic nerostlo.

A já dostala od J. rostlinky, ze kterých mají údajně růst chilli papričky. Ani nevím, jak jsem se k nim dostala. Prostě jsme asi jedno pondělí seděli v menze a on mi nabídl, jestli nechci chilli papričky, že jich mají přebytek. A sdílíme spolu nadšení pro kokosové mléko. A jsme šprti. 

Šli jsme si spolu v pondělí ráno pro upomínkové předměty katedry. A očividně jsme tam byli první protože chudák tajemnice ani nevěděla, co po ní chceme. Vlastně si s J. teď docela rozumíme. On už má bakalářku napsanou a tím pádem se stává jedním ze dvou lidí, se kterými to můžu řešit.

A zkuste se někdy touto dobou zaposlouchat do debat třeťáků. Vsadím se, že neuslyšíte nic jiného než bakalářky, bakalářky, státnice, bakalářky, alkohol, státnice a bakalářky. 

Na jednu stranu fakt nechci být dospělá a dělat dospělé věci

Na druhou stranu bych strašně moc chtěla bydlet v bytě a zařizovat si ho. Ne že bych si to někdy mohla dovolit, ale chci mít obrovskou kuchyň, s barovýma stoličkama /ne že bych měla přátele, kteří by ke mně chodili pít/ a spoustou kuchyňských robotů a náčiní a retro plechovek a bylinky v květináčích. A spoustu polic na knihy a jednu menší /nebo taky větší, to záleží/ knihovnu a křeslo, ve kterém se bude dát pohodlně číst a balkón, na kterém budu moct ráno vysedávat s kávou /a kouřit u toho cigarety?/ s výhledem na rušné ranní ulice /jakéhokoliv rušného města/ a budu mít černou kočku protože odmítám týrat psa v bytě /ikdyž mi kočka nikdy psa nenahradí :( / a můj život bude zkrátka vypadat jak z nějakého francouzského filmu

No a teď tedy zpět do reality...