When I wake up, I'm afraid, somebody else might end up being me

Vycházim z dopravního oddělení městského úřadu, zírám na malou růžovou kartičku, nepoznávám svůj obličej. Na chvíli se usměju protože jsem na sebe pyšná. Pak tu kartičku strčím do kapsy a v hlavě se mi rozjede miliarda myšlenek, jedna z nich je na R., kterýho už nikdy v životě neuvidim a okamžitě zavírám oči a snažím se tu myšlenku zabít dřív, než bude pozdě, nadechnu se, a jdu zpátky domů.

V Plzni mi to nepřijde tak patrné, ale tady v podšumaví už podzim definitivně udeřil.
Doma je mi zima, nosím chlupaté ponožky a všude s sebou tahám hrnek teplého nápoje.
K obědu si vařím krupicovou kaši protože nevím proč, chci bejt zas malý dítě.
Ve čtvrtek opouštím Plzeň a přemýšlím, jak jsem loni touhle dobou psala články typu "jsem rozpolcená a nemám tušení kde jsem víc doma" Díky tomuhle létu se cítím mnohem víc doma v Plzni.
A už musím přemýšlet o tom, jak ji zase opustím. Posraně rychlej běh času.

// Opouštět Plzeň budu asi proto, že si možná podám přihlášku na magistra do Prahy a možná se tam dostanu, jestli udělám státnice a jestli do tý doby neumřu //

V pondělí jsem měla pocit, že po všech hodim cihlu. Dokonce i po lidech, který jsem se za ty dva roky naučila mít docela ráda. Vracet se mezi lidi je pro mě těžký. Líp se mi žije bez nich. Respektive se mi žije nejlíp v mase lidí, který vůbec neznám. 

Taky mě deprimuje, když jdu po ulici a lidi mě zdraví. Prostě už to není to anonymní město a vlastně by mi to útěk do Prahy děsně ulehčil. Nová, větší! anonymní masa lidí. Ale už jsem zjistila, že pořád před něčím někam utíkat nic nevyřeší. A v Plzni se mi zalíbilo.

V úterý se to trošku zlepšilo. Jen mám nejhorší předmět na světě, který nesnáším už po pěti minutách a vsugerovala jsem si, že ho nedám protože zápočet se uděluje za konstruktivní debatu a není tu žádná hodná M, která z tebe tu kloudnou myšlenku prostě vymlátí, když si nevíš rady (což vlastně nikdy nebyl můj případ, prostě jsem se jen nebála před M. mluvit). Přitom zní tak zábavně - politika a film

Večer jsem navštívila back to school, kde letos nehrálo nic co by mě zajímalo. Ale nostalgicky jsem si zazpívala Zpěvy Deště spolu s UDG (láska mých třinácti nebo čtrnácti let) a pak si poprvý v životě naživo poslechla Charlie Straight a utvrdila se v tom, že mě vůbec nebaví. Seznámila jsem se s novýma lidma. 'Přejmenovala jednu svojí spolužačku z Lucky na Žanetu (díkybohu že jsem jí celej večer neoslovila jménem protože faux-pas). 

Jestli si mě ještě pamatujete v prváku (já sebe stěží) tak si určitě musíte pamatovat Přemka. Protože Přemka jsem platonicky milovala celej zimní semestr a ještě chvíli v tom letním. 

Tak Přemka máme letos zas a víte co?! Sice si furt nedal říct a nenechal se ostříhat, ale čím je starší, tím je hezčí. Přišel v modré košili a mluvil na mě. Přímo na mě, tak, že se mi díval do očí. To by bylo pro moje dva roky starý já na zhroucení se štěstím. Ale už nejsem svoje dva roky starý já. 

// Ale Přemek bude i letos oázou štěstí celého týdne //

Ve čtvrtek mám předmět, který jsem si dala v rámci svého studijního plánu zcela navíc a zatím to vypadá, že ho budu milovat nejvíc ze všech. Protože M. a její skvělé přednášky. Nikdy nepochopim, že mi o 10 let starší člověk v tolika ohledech otevře oči. Sedím tam a občas nechápu, proč se chovám tak, jak se chovám a uvědomuju si, že bych to měla změnit. Aneb platonickou lásku jsem prostě přenesla na svojí vyučující. 

Přemkovi jsem psala mail a děsně mě deprimuje to akademický lpění na akademickym chování a akademickym oslovování, aneb jak vzletně píšu obraty typu Píši Vám a Vážený pane doktore a v odpovědi mi přijde "Mrknu na to"

Ve vlaku jsem měla děsně mindfuck moment, někde mezi Ražicema a Protivínem. Poslouchala jsem The Neighbourhood /kteří vypadají na top kapelu tohohle podzimu, v létě jejich melancholický texty prostě neměly takovou sílu/ a napadlo mě, že třeba žiju v nějakým snu a nevím o tom. Třeba až přijedu domů, dojdu před náš barák a budu chtít dovnitř, bude zamčeno a můj klíč tam nebude pasovat. Třeba zazvoním a přijdou mi otevřít cizí lidi. Co když můj domov vůbec neni mym domovem a všichni, moje rodina i muj pes, najednou zmizí a já nebudu vědět kde jsou, jestli vůbec jsou a nebudu vědět, kdo jsem já.
A pak jsem přišla, strčila klíč do zámku a nemohla odemknout.
Chvíli mi trvalo než mi došlo, že je klíč z druhý strany a proto se tam nedostanu.
A pak jsem šla zadním vchodem a u dveří mě přivítal Endy a všechno bylo v pořádku.