Nedělní chvilka poezie (a prózy)

Ty lese stoletý!

tři holubice letí v povětří.

mávají křídly

tři holubice,

ze svých tří stínů

krvácejíce.

ty lese stoletý!

tři holubice leží po zemi

Tenkrát poprvé
neznal jsem tě, ne.
Potom teprve.

Pověz,
jestli ti to vítr dones

Padal na mne žal
v ono chladné ráno,
potom jsem už měl
pro pláč uděláno.

Neznal jsem tě, ne.
Jenže ty mne ano.
Ale ty mne ne
Jenže já tě ano.

Měsíc je to dnes,
staví mezi námi
z necitelných dní
tvé paravány

Tenkrát poprvé
neznal jsem tě, ne.
Potom teprve

Ty labyrinty,

které čas utváří,

se rozplynou.

(už nezbývá

než pustina)

I srdce,

studna touhy mé,

se rozplyne

(už nezbývá

než pustina)

Iluze svítání

i polibek

se rozplyne

Už nezbývá

než pustina.

Jen zkadeřená

pustina

 ~ Federico García Lorca

Pili jsme, ale zároveň jsme také věděli,
že něco jiného je střemhlav opít se
a něco jiného je poslouchati víno,
na slovo vzaté víno.
Ba, s uchem na pohárku,
uslyšel jsem v kaštanovém sudě
své vlastní srdce sčítat obruče.

Hlídáme vlky dlouho do noci

Pak sníme lunu

Zůstanou jámy plné hvězd

Tma voní jako námel sladce

To se nám zrovna nejvíc spát chce

a přemýšlíme jak smrt oslovit

Bez ní by nebylo dětství

krajina duté svobody stébel

 Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj
A držel ale neudržel
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

~ Jan Skácel

"Pojďte sem," zavolal po chvilce, "trochu se teď procvičíme ve filosofii, to znamená budeme držet hubu, ležet na břiše a myslet."

Ke své osobě ustavičně počítáme jenom to, co rozlišujeme jako individuální, co poznáváme jako odchylné. Jenže my přece pozůstáváme ze všeho, z čeho se skládá svět, každý z nás, a právě tak jak naše tělo v sobě nese celý vývojový rodopis až k rybám a ještě mnohem dál nazpět, máme i v duši všechno, co kdy žil ov lidských duších.

Nebudete přece všecky ty dvounožce, co pobíhají po ulicích, považovat za lidi jen proto, že chodí zpříma a vyvést mláďata jim trvá devět měsíců? Přece musíte vidět, kolik z nich jsou ryby nebo ovce, červi nebo andělé, jaká spousta z nich jsou mravenci a co včel! Prostě v každém z nich jsou dány možnosti k člověčenství, ale až tím, že je vytuší, tím, že se je zčásti dokonce naučí si uvědomovat, mu ty možnosti náležejí.

Jestliže někoho nenávidíme, pak v jeho podobě nenávidíme něco, co vězí v nás samotných. Co není v nás samých, to nás nevzrušuje.

~ Hermann Hesse - Demian