No light in your bright blue eyes

Sedím ve svém stále cizím domově, na cizí posteli a koukám na holé zdi, které zdobí jen 3 A4 popsané hlavními městy světa a ještě To do list, který je čímdál delší ale odškrtnuté položky vůbec nepřibývají.
Tohle je vhodná doba na to, abych začala panikařit a vylila si své obavy na blog.

Ačkoliv zkouškové období je až v lednu, téměř ze všech předmětů už máe tzv. předtermíny, které jsou ... za neuvěřitelné tři týdny ... První zkouška, která mě čeká bude politická geografie, předmět, kterého se děsím jako upír česneku/čert kříže. Kdyby se totiž zápočtový test skládal ze samotné odvykládané látky, nebylo by to tak stresující. Vesměs jsou to lehce zapamatovatelné věci, některé mi v paměti uvízli samoděk. Jako třeba, že v Bosně existuje něco jako distrikt Brčko nebo že teritoriální vody se nachází ve vzdálenosti 12 námořních mil od pobřeží a že existuje něco jako exkluzivní ekonomické zóny, dokonce si pamatuju i některá jména, která jsme se učili v září. Jenže, ten stresový faktor tkví v mém vždycky nenáviděném zeměpise. Hlavní město Senegalu, Somálska, Etiopie nebo třeba nezávislých území, o jejichž existenci jsem donedáva neměla ani páru, to je oč tu běží. Stejně tak přehled, které státy mají přístup k moři, které státy jsou federacemi, které jsou takzvaně land-lock a double land-lock a další věci, kterým jsem na gymplu nevěnovala pozornost a vlastně mám i podezření, že jsme nic takového nebrali. Takže atlas je teď můj nejlepší kámoš.
Další zkouška bude angličtina, hned druhý den, kterou jsem myslela jak jí budu mít na háku. Jenže jak nám začal dávat články z Foreign Policy můj úsměv zamrznul. Minulé cvičení jsem prostě nedělala a vyplnila to podle článku na netu, protože nejenže jsem většině těch slov vůbec nerozuměla ani poté, co jsem je přeložila, ale když v jedné větě vynechal 4 slova nebyla jsem zaboha schopná to dát dohromady. Goodbye confidence! Test se skládá především ze slovíček respektive ze synonym. To znamená naučit se asi miliardu nových výrazů. Hmmm, už vidím ty probdělé noci s termoskou kafe.
V ten samý den mně čeká další test, u kterého vlastně vůbec nevím o čem bude protože z těch přednášek jsem si neodnesla vůbec nic. Nevím ani to, jestli bude v češtině nebo v angličtině. Nevím nic.

Další pondělí umřu už zcela jistě protože jsem si jako největší borec na světě zapsala test z politických systémů. Už teď mám poznámky asi na 40 stran a to jsme ještě nebrali politický systém USA. To bude probdělých nocí.  Na druhou stranu to chci aspoň zkusit. Když to neudělám, tak to holt budu muset udělat v lednu. A když to neudělám ani v lednu, tak pravděpodobně vyletím. Bože, to je tak optimistická vyhlídka.
Mohla bych prosím znovu maturovat?
Tenhle týden se utápím tak trochu v depresi /vlastně ne, jenom si tím omlouvám svoje nicnedělání/ Přišel na mně zimní spánek, takže běžně přijdu ze školy a jdu spát, pak se ještě hodinu válím než se rozhodnu se z té postele zvednout a vždycky si najdu milion dalších věcí, které musím zrovna udělat než abych se začala učit. Feels like maturita all over again. Dneska jsem dokonce znova usnula ráno a málem se nedostavila na seminář. Přitom spím docela dost. Nechápu.
Jenže jestli to nedám budu se za to dost možná strašně nenávidět a dost možná mě za to budou nenávidět i rodiče protože bych tím pádem poslala do větru spoustu peněz.

Včera jsme byly na Rozbřesku. A neřeknu vám o tom vůbec nic protože Twilight je moje guilty pleasure a je mi jedno že se to lidem nelíbí a tak. Mně jo. Každopádně začínám mít zase ráda T-mobile, kvůli těm jejich kouzelným úterkům, kdy nás lístek stál 73 korun. A taky mi to kino trochu vykompenzovalo včerejší absenci politologie. Což je možná důvod proč se cítím tak blbě protože přednáška Přemka je prostě můj záchraný bod celého týdne. Tentokrát jsem nemohla posílit svoji teorii že nemá ženskou protože nosí pořád stejné oblečení, nemůžu sledovat ty jeho velké hodinky vzhledem k jeho hubeným pažím ani to jak si vždycky zajede rukou do vlasů a jak se poškrábe na nose ... a ne, vůbec ho každou přednášku pečlivě neanalyzuju.
Dneska jsem si uvědomila jak nepříjemně se cítím v menze. Nejhorší jsou ty hladové pohledy lidí, co stojí řadu až někam ven, na to, jak se cpete a jak vám zrovna kousek před pusou upadne z vidličky kus bramboru. Měla jsem oči zabořené do talíře abych na ty zoufalce nemusela koukat když se odněkud ozvalo 'Můžu si sednout?' Zvedla jsem přežvykující tvář a překvapena tou otázkou jenom něco zamumlala a přidala k tomu kývnutí hlavou, jakožetedajo. Strašně mě to překvapilo protože v menze platí zákony džungle. Kdo dřív přijde ten dřív žere, lidi si sedají všude kde je místo a mnozí si své místečko hlídají ještě dlouho po tom, co už dojedli, zatímco zoufalci co přišli pozdě marně hledají volné místo.  A on se zeptal ikdyž mu muselo být jasné, že na nějakou společnost nečekám. Tak jsme naproti sobě tak mlčky seděli a každý jedl to své, on guláš já něco, co se jmenovalo vepřenky a kvůli němu jsem ani nesnědla všechnu cibuli protože mi bylo jasné, že mi jako na potvoru bude padat všude možně jen né do pusy. Pak jsem se zvedla, očima se na chvíli zasekla na jeho JIS kartě a zjistila tak jeho jméno (které jsem samozřejmě hned zapomněla) a odnesla nádobí. Když jsem odcházela už tam neseděl. A tak skončil náš příběh. Jeho pointa není žádná.

Takže teď si jdu dát sprchu, umyju nádobí, uklidím, sbalím se, srovnám si knihy a přerovnám věci na stole, převleču si povlečení a najednou bude devět večer a zas se nic nenaučím.
Achjo,achjo
Jsem asi nemocná.