Dneska jsem si vychutnávala svoje dvě hodiny dvacet dva minut ve vlaku, za oknem plynula příroda, která už nám jasně dává najevo, že se blíží zima. Četla jsem si knihu - beletrii - po mnoha měsících intelektuální vyprahlosti. Chtělo se mi oplakávat staré dobré časy.
Jenže pak jsem si říkala, že už jsem přece dospělá a měla bych z toho konečně vyrůst. Ze všech těch sentimentů a blbostí.
A pak jsem dorazila domů a otevřela dveře od pokoje, kde se čas zastavil. Můj pokoj prostě je a bude vždycky ostrůvek mého dospívání. Mám tu plyšáky, plakáty, cédéčka, která si už pravděpodobně nikdy nepustím, časopisy z let dávno minulých, mušle z dovolené v Itálii, kterou si už ani pořádně nepamatuju (Jen takové záblesky, jako že jeden den strašně pršelo a my zůstali na hotelu. Snažila jsem se překreslit svůj přívěšek na klíče, což byla vlastně umělohmotná okurka. Jak jsme s tátou chytali kraby a pak je zase pustili zpátky do moře. Jak mi na ruku položil celou chobotničku a já kvůli tomu odmítla jíst pizzu. Jak pršelo na karneval a červená barva z krepáku se mi vpila do mého oblíbeného trička) Občas mám chuť to všechno vyhodit, odlepit, vybílit a začít odznova.
Jenže smutné je, že pravděpodobně v tomhle místě už nikdy odznova nezačnu. Protože teď žiju v Plzni a pokud budu mít štěstí, minimálně dva a půl roku tam žít budu. Pak možná další dva roky. Možná někde úplně jinde, kdo ví.
Taky bych mohla klidně zítra umřít.
A bylo by to přesně včas protože podzim už se pomalu přetváří v zimu. Podzim života. (A je smutné, že si pamatuju spoustu hloupostí, ale kdo tohle označení použil ve své básni si nevybavím)
A čas 2:22 je vlastně docela kouzelný, ikdyž to samozřejmě nikdy netrvá přensě dvě hodiny dvacet dva minut.
Nicméně.
Jsem teď takový opilý koráb na rozbouřeném moři.
Time to find my footing.
Protože je třeba někde ukotvit, ten souboj s vlnobitím už mě ubíjí. Vysiluje.
Fyzicky,
Psychicky.
Moje nejoblíbenější zeď
...mozna je to sentimentalni, nostalgicke a buhvicojeste, ale kolikrat me zamrzi, ze pote, co se onekud vratim si vystavim pohledy, zalozim vstupenky, fotky,... rikam si, jak me to ovlivnilo, jak se ted budu ridit tim a tim a nakonec si po par mesicich skoro ani nevzpomenu. mimochodem ta zed je moc krasna a byt tebou, tak si ji necham.
OdpovědětVymazatAch, jízda vlakem s knihou. Miluju ten pocit, když se pohodlně usadím, začtu se a semtam vzhlédnu od knihy, abych se zaposlouchala do zvuku vlaku a zamyšleně pozoruji ubíhající krajinu za okny...
OdpovědětVymazatHlavu vzhůru, i rozbouřené moře se časem uklidní.
Mě taky, mě taky. Ale jen si to tam všechno nech, ať ti to připomíná ty krásný doby dětství a dospívání :)
OdpovědětVymazat