Měla bych si najít brigádu nebo mě ta nuda brzo zabije.
A taky pořád ještě chci v září zmizet do Londýna. Nebo do Paříže. Prostě někam. Pryč. Daleko. Sama.
Ne že bych se doopravdy nudila. Vlastně mám svůj den vyplněný vším, p očem jsem posledních několik měsíců prahla. Knížky, filmy, seriály,focení, chodit ven kdy chci, pít alkohol kdy chci, chodit spát kdy chci, nesoustředit se, co zas na zítřek do školy neumím a tak.
Můžu všechno ... a nic
Jak jste asi pochopili tak na Rock for People nejsem. A jestli bych tam chtěla být? Ano, já bych tam opravdu chtěla být. Mně je jedno, že je venku 12°C, že prší, že bych se hrabala pět dní v odpadcích. Alespoň bych tma byla. Někde. Pryč. Něco dělala. V tom svém kousíčku nebe. Něco, na co jsem se těšila jako malá minulé 4 roky. Věděla jsem, že na konci toho všeho bude Rock for People, kde můžu přestat být tím, kým jsem byla doposud. Potřebuji takovéhle věci. Cizí místa plná cizích lidí. (Ne tak úplně docela, na Placebo vedle mě stála S., kterou znám až moc dobře)
Jsem chodící paradox, víte. Začala jsem totiž skutečně uvažovat nad tím, že se mi do té Plzně chce víc než do Prahy. !?! Předně, kdo se chce učit 'vývoj komunistické strany po roce 1948' radši než 'britská literatura 19. a 20. stolletí' Třeba jsme teď momentálně ovlivněná poslechem Placebo protože jsou britové. A strašně moc mi připomínají co je vlastně můj sen. Co chci být doopravdy, to, co jsem skutečně já. Ne to já, které myslí na budoucnost, na práci, na snažší život, na povrchní věci.
To opravdové já, které se snažím pohřbít s tím, že je moc naivní.
Jestli mě vezmou do Prahy, čeká mě asi to nejhorší rozhodování, které jsem zatím musela podstoupit. A já nemám ráda zásadní věci mého života. Byla bych radši, kdyby někdo rozhodl za mě. Znakem psychické dospělosti (alespoň podle mých maturitních otázek) je dělat rozhodnutí za sebe. Nikdy nebudu dost dospělá na to, abych se dokázala sama rozhodnout. Protože nejhorší je ten pocit, že jste se tenkrát měli rozhodnout jinak. Ta vědomost, že to všechno mohlo být mnohem lepší. Jenom kdyby jste se rozhodli jinak.
Vůbec to po sobě nebudu číst, Asi bych to pak musela smazat. Protože jsem tak nechutně trapná, až to bolí.
Brigádu bych taky chtěla. Jenže tady u nás něco najít, haha, to je fakt umění.
OdpovědětVymazatS tím rozhodováním to mám úplně stejně. Přičítám to mému vzdušnému znamení. Aneb "dokud se nerozhodneme, je všechno možné". Nejradši bych měla nějakého osobního rádce, který by mi na každém kroku poradil, které rozhodnutí je to správné (je-li vůbec takové).
PŘESNĚ!
OdpovědětVymazatDěsí mě představa, že člověk rozhodne o svém celém životě a ani neví jak.