Nesnesitelná lehkost

Nepřekvapuje mě, že jsem dospěla k takovému závěru...
Došlo mi, že se mi nechce zabřednou následujících pět let na vysoký a strávit svůj život zase jenom získáváním informací, který jsou mi k ničemu protože umřu.
Řekne mi někdy někdo proč žiju? Samozřejmě že ne. Nikdo to neví. Každej filosof si vždycky myslel, že na to přišel a pak přišel další a vyvrátil mu to. Všechny víry světa si myslí, že to ví, ale neví. Protože neexistuje žádnej hmatatelnej důkaz. A my ateisti, když nemáme hmatatelnej důkaz, tak jsme v řiti protože nemáme žádnýho boha, na kterýho to můžeme všechno svést a spolejhat na to, že nám to po smrti všechno vysvětlí.
Nemám ráda tyhle návaly zbytečnosti.
Lidi mi přijdou čímdál divnější, hnusnější a celkově mimo mojí realitu. Všichni bez výjimek a to už je asi blbý. Trávím radši víkend s chorými myšlenkami zločinců, dívám se na dokument o druhé světové a lituju mrtvých koní, zatímco miliony mrtvých lidí se mnou nic nedělají.
Pořád ještě si myslím, že člověk, který se nikdy nesetkal se smrtí, nedokáže jí vnímat. Můj případ ...
Účastnila jsem se povinného rádobyrodinného setkání a dozvěděla jsem se, že můj děda, můj oblíbený děda by mě už ani nepoznal. Ještě loni mi přál k narozeninám a letos už neví, kdo jsem. Vyrostla jsem a vím, že to byl zarytý marxista a leninista, vím, že provedl něco, co se nedá omluvit, ikdyž se asi nikdy nedozvím co protože je to věc, o které nikdo nemluví, ale vždycky jsem ho měla ráda. Asi je to tím, že já ho znala jen jako dědečka, u kterého jsem trávila prázdniny. Jako někoho, kdo mě vždycky houpal tak moc, až jsem se i trochu bála, jako někoho, kdo zbožňoval svoje psy, jako někoho, kdo mi vyprávěl, jaký byl na vojně Václav Havel a jak ho neměl rád. Pamatuj si ho v jeho trabantu, jak nadával na američany a vyzdvihoval Sovětský svaz. Ale nedokážu si vzpomenout, kdy jsem ho viděla naposled. Možná už bych nepoznala ani já jeho. Alzheimer z něj udělal někoho jiného.
A nejvtipnější na tom je ( ne, nesměju se ) že je to nemoc dědičná. Kouření, alkohol, deprese, vysoký krevní tlak, hormonální poruchy, to všechno riziko ještě zvyšuje.
Tak řekne mi někdo, proč bych se vlastně měla chtít dožít vysokého věku? Abych byla všem jenom na obtíž, aby za mě platili 12 000 měsíčně za léčbu, která by mi byla k ničemu? Abych klesla na nejvyšší stádium ponížení a vylučovala do pytlíku? Jaká je pravděpodobnost, že skončím takhle? Genetika mě vybavila opravdu príma věcma. Mám šílený hormony, šílenej mozek a jetě zvýšenou pravděpodobnost na demenci.
Tak ti tedy děkuji matko přírodo, bože nebo jakákoliv neviditelná sílo, co tohle celý máš na starost. Teď si na světě přijdu ještě zbytečnější, než kdy dřív.