Já sem asi dost divnej člověk, když odcházím z domova plná nadějí
a vracím se zklamaná
podrážděná z klapajících podpatků v naprostém tichu a tmě (proč ne žejo, chodník na píču a žádný světlo nesvítí)
Když chci něco tak moc udělat, že tomu něco uvnitř mě zabrání
Nemám se takhle ráda
Vždycky do všeho dávám moc a dostávám málo a už mě to nebaví. Jsou lidi, bez kterejch mi bylo líp protože jsem se kvůli nim nemusela plácat v takovejch *** Mám je totiž až moc ráda

Já teď ani nevim, jestli jsem šťastná nebo ne. Jako celkově, dneska šťastná rozhodně nejsem, ale dlouhodobě nevim vůbec nic, jestli něco cítím nebo ne. Podzim.
Smrdím vodnicí
Dokázaná věc je, že čichový vzpomínky jsou nejintenzivnější a všechno... Pořád stejný stěny, pořád stejný rozestavění nábytku, stejný dekorace, stejná vůně a taky stejný činnosti. Proč to dělám? Proč mi to dělá?
Copak se do toho bahna fakt mám zapotřebí házet sama?
Až se jednou naštvu, nechám si udělat výplach mozku a začnu odznova
protože Ignorance is bliss