Zakázala jsem si cokoliv cítit, budu prostě zbavená otravných věcí jménem city a bude se mi žít líp.
Vezmu si příklad z toho, že nechci dopadnout jako někdo, kdo chodil každý pátek brečet do hospody, dělal ze sebe naprostého zoufalce a dělá ho ze sebe dodnes. Přece když vám chybí někdo, koho jste měli rádi ( a koho máte rádi pořád ikdyž jste si to milionkrát zakazovali ) musíte přestat chodit na místa, která vám toho člověka připomínají, musíte se smířit s tím, že vy už nejste ten, koho chce.
Taky jsem se naučila se některým místům vyhybat. A když se tam náhodou po té dlouhé době objevím, už mě to nebolí.
Chci být jako loni touhle dobou. Loni touhle dobou už bych měla dávno tu zákeřnou otázku číslo 15. napsanou. Dneska si tu sedím na posteli, poslouchám zákeřné kapely ( protože se snažím při nich nic necítit ) Zírám na Odmaturuj ze společenských věd a co nejvíc oddaluju moment, kdy to budu muset otevřít, nalistovat stranu o Ústavě ČR a začít číst.
Nějak jsem si až do dnešního odpoledne neuvědomila, že jsem půjčila Murakamiho, asi už jsem šílená.
Seminárku jsem zase odložila na víkend ačkoliv moc dobře vím, že v pátek večer strávím v hospodě a sobotu taktéž, tudíž budu nepoužitelná. Alespoň, že ty Psychologie Dnes už mám doma.
Nějak to zvládnout musím. Když to tak pozoruji, tak v Oktávě už nikdo moc neřeší absenci. Nikdo se nediví, že chodím tak často k doktorům, že mám nevolnost jenom jednu vyučovací hodinu a na semináři z Dějepisu jsem ani nebyla požádána tu omluvenku ukázat. Myslím, že si někdy v průběhu měsíce vyberu týden nemoci a konečně na tom začnu dělat.
Konečně je pravé podzimní počasí, které, ačkoliv je hnusné na pohled, zapadá do toho, jak se cítím. Nemusím na něj být ani naštvaná protože moje žehlička na vlasy je stejně definitivně kaput, včera v ní začaly přeskakovat jiskry a rozpustil se mi kabel. Měla jsem strach, že mi třeba chytne hlava, ale byla jsem odvážná protože mít rovnou půlku hlavy a druhou ne by bylo divné.
Chci žít v Alphaville. Nemají tam totiž city, neznají lásku a celé to tam řídí Alfa60, na severu je sníh a na jihu slunce a nikdo z Alphaville se nemůže dostat do vnější galaxie.
Bude to dlouhá cesta, plná zapomínání, ale jednou to, jako všechno, přestane bolet.
No já nevím, já kvůli takovýmu vyhýbání se kritickým místům přestala úplně chodit ven. Moje jediné vycházení bylo byt-auto-škola-tramvaj-byt.
OdpovědětVymazatA ách, taky pořád čekám, co se z toho vyvrbí. Ale čím dýl to trvá, tím míň věřím tomu, že kdy budeme pár.
Vyhýbat se kritickým místům. Přišla jsem na to, že kritická místa přímo vyhledávám. Například každá čtvrteční cesta. Místo, abych jela autobusem, tak jdu dlouho těmi lákavými ulicemi. Bohužel se mi to natolik zalíbilo, že je to můj jakýsi rituál. Měla bych s tím něco dělat...
OdpovědětVymazat