duben - červen

Michael Cunningham - Hodiny 

Už jsem se jí kdysi snažila přečíst a skončila jsem s tím, že je to nezáživná nuda. Nemám vůbec ponětí, proč jsem teda zrovna do téhle knihy investovala svoje peníze a koupila si ji. Nakonec toho ale nelituju. Trochu divné je, že dějová linie Clarissy mě vlastně moc nebavila a přitom je linií hlavní. A můj výraz ve chvíli kdy mi došlo kdo je Richard bych chtěla někdy vidět, asi musel vypadat dost směšně. Lauren byla ze všech nejdivnější a tak trochu protivná. Takže vlastně jediná pozitivní postava byla Virginia Woolfová. Rozkouskované na jednotlivé díly by to byla příšerná nuda, ale takhle spojené to všechno najednou utváří velmi příjemný celek. Přesto mě Cunningham pořád ještě nepřesvědčil, že bych ho měla mít ráda. Ale jsem vytrvalá a zkusím to do třetice s Domovem na konci světa

Sputnik, má láska - Haruki Murakami

Myslím, že psát další chválu na M. je trapné, ale nemůžu si pomoct. Ze začátku jsem byla docela zklamaná, přišlo mi to hrozně obyčejné což se naštěstí velmi brzy změnilo. A asi se začnu bát Řecka, že je tam někde brána do druhého světa, ve kterém přebývají druhé části našich duší. Další děsivá část je ta ze Švýcarska. Kdysi jsem měla ráda stalking via dalekohled, ale příště si to asi rozmyslím, aby mi třeba taky nezbělaly vlasy. Konec mi přijde divný a zas to celé tahá docela dolů. V konečném výsledku na mě Sputnik působí jako jedna z těch slabších knih.

Peter Murphy - Sezóna v pekle

Tahle kniha mě neuvěřitelně zklamala. Měl tam být odkaz na Rimbauda a on tam v podstatě žádný není. Zpětně už si ani nepamatuju, o čem pořádně byl děj a taky si vůbec nepamatuju, jestli se mi na té knize něco líbilo.

Virginia Woolf - Paní Dallowayová

Je to milá kniha, která má tu výhodu, že se nemusí číst v kuse, takže jí vůbec neuškodilo, že jsem u ní pravidelně usínala po deseti stranách. Spousta informací je tam totiž naprosto nepodstatná. To, že jsou tam vnitřní monology je možná zajímavé, ale nemám ráda knihy u kterých nevím, kdo mi co vypráví. Navíc mám pořád ještě dost odpor k realismu. Opravdu mě nezajímá, jakou barvu měla kdejaká kravina a jaké bylo nebe na tamtom místě před několika lety. Asi jsem už moc zhýčkaná moderní literaturou, že ty starší díla prostě nedokážu tolik ocenit protože svým motivem jsou mi moc vzdálené. Vlastně, kdybych nevěděla, že Londýn je krásný z mé návštěvy, z Virginina popisu bych si to rozhodně nemyslela.

Paolo Giordano - Osamělost prvočísel

Tahle kniha je pro změnu naprosto úžasná. Alice byla zezačátku příšerně protivná, ale naštěstí z toho vyrostla a Mattiu jsem svým způspobem docela chápala, že nechal svojí sestru samotnou na hřišti. Díky téhle knížce mám strach, že jsem jedním z těch prvočísel, ale asi si to jenom namlouvám. Nevím proč, ale tohle je jedna z těch knížek, které prostě musíte přečíst jedním dechem a které ve vás něco zanechají příštích několik dní.

Chuck Palahniuk - Neviditelné nestvůry

Naprosto dokonakle zamotaný děj. Ke konci nemáte nejmenší ponětí, kdo je vlastně kdo a kdo kým byl a kdo koho miluje a kdo koho zas ne. Celou knihu jsem čekala až se dozvím kdo jí ustřelil půlku obličeje abych dostala na konci další z mnoha překvapení. Neviditelné nestvůry jsou úžasně absurdní, už jenom počtem transvestitů, každopádně tomu nechybí sarkasmus a stejně jako všechno od Palahniuka se to výborně čte. A stejně jako od Prvočísel jsem se od toho prostě nedokázala odtrhnout protože je tam tolik záhak, na které čekáte až se vysvětlí, že vám to prostě nedá...