Zvyknu si.
Přeci jen je to koloběh. Celý týden se těším na pátek a on je finally here. Chceme se opít a pak se neopijeme protože nechceme. Těším se na pátek, že se tím nebudu trápit, ale už druhý víkend brečím na té samé lavičce u školky, kde se toho už tolik odehrálo. Mám obětí, které tolik potřebuju a vím, že ho budu muset pustit. Že věci prostě nehrajou v můj prospěch.
Existence člověka, kterého potřebuju na jedné straně a fakt, že toho člověka prostě mít nemůžu na straně druhé.

A kdy už se konečně přinutím mu říct, že jsem rozdvojená. Že mě příšerně ničí se s ním vídat, že mě to vnitřně užírá, ale zároveň je tu ta neuvěřitelná touha být s ním pořád. ( ale tohle není láska )

Dělám si život hrozně nesnadnej. Ale pořád ještě nechci ničí pomoc. Oni všichni mi hází záchraná lana, abych se z té studny vyhrabala, ale já se prostě bojím, že těsně u okraje té studny, ta lana pustí a nechají mě spadnout zpátky na dno. Ale oni to myslí vážně a já to vím. O to je to všechno horší.

Já už nechci ten koloběh, potřebuju ho nějak zarazit a předělat