Světe div se, dneska jsem šťastná.
Včera se něco porouchalo a to něco, co se porouchalo způsobilo, že je najednou všechno v pohodě.
Sice jsem se dozvěděla, že nevyjedu na kole ani jeden malej kopec ( dva týdny před cykloturistickým kurzem docela ledová sprcha ) ale nakonec po strastiplných cestách po městě s I. v nákladním prostoru auta, po několika vyčítavých "Jsem debil" ... Nakonec jsme dorazily na přehradu, kde se konalo vyvalování a kouření vodnice s lidma, o kerých jsem si myslela, že mě nemají rádi. Zvykám si, že mám divný odhady a zvykám si, že lidi nejsou tak hnusný a zlý, jak jsem si je vysnila. A ikdyž jsem nikdy nevěřila na sílu endorfínů při sportu, asi na tom něco bude. Po tom všem mám tolik energie, že kdybych mohla jsem pořád ještě venku ...
O tom, že jsem divná není pochyb. Slyšet to od druhejch lidí je ale docela katastrofální životní zklamání. Opravdu jsem takový zoufalec, že pro člověka co mi za to nestojí, udělám první poslední. Ale nevím proč, prostě mi to tak vyhovuje. Dokud toho nezačne zneužívat a nezačne mě to ničit tak je to v pořádku. Pro mě.
Do toho školního koloběhu po tomhle víkendu vůbec nechci. Nedokážu si teď najednou sednout na prdel a naučit se na všechny ty písemky. Mám chuť se na to už definitivně vysrat a hodit to za hlavu. Chci se ničit tou svojí poblázněností. Na druhou stranu, už jenom 8 dní, 8 dní a pak pětidenní peklo na Šumavě a pak už bude můj život fajn.
Když vidím, jak dokážu být šťastná, lituju každýho dne, kdy nejsem.
Jak nám to začalo vycházet, že! Zůstaňme šťastné ještě dlouho, protože to je to, co lidi rozčiluje nejvíc.
OdpovědětVymazat