Přišla jsem na to, jak se cítím.
Cítím se pohřbená zaživa.
A pohřbili mě lidé, které jsem měla ráda ( Které pořád ráda mám )

A voda padá a svět se točí
Protože lidské životy jsou naprosto bezvýznamné. Pro tenhle vesmír, pro tenhle svět, pro lidstvo.
Asi už je úplně jedno, co řeknu. Asi je úplně jedno i to, když neřeknu nic.

A jediný člověk, který teď cítí přesně to samé, kterého bych chtěla vidět, tak ten je 40 kilometrů daleko a nemůžu ho vidět. Takže si tu teď spolu vyléváme srdce přes mobil a je mi tak nějak ze všeho ještě hůř.
Protože to jenom prohlubuje tu mojí týdení naprostou samotu.

Poslouchám kapelu, která uměla vždycky všechno dokonale vystihnout. Poslouchám kapelu, která jí pořád ještě ničí. Poslouchám kapelu a její texty jsou ty nejlepší, které z české scény znám. Její texty píše člověk, kterého jsem nikdy neměla jako člověka ráda. Píše je člověk, kterého mám ráda jako umělce protože

začínám věřit že není co stavět

není co sázet a není co plodit

jediné štěstí je rychle umřít

nebo se nikdy nenarodit

Přestávám věřit, že se z toho dokážu vyhrabat sama. Pořád mi říkají, že potřebuju chlapa. A pořád nechápou, že ikdyby na světě existoval člověk, který mě dokáže milovat, ( protože mým údělem je střetávat se s lidmi, kteří mě "jen" mají rádi ) bude se mnou neuvěřitelně trpět. Protože moje duše je rozbitá a protože jí asi už nikdo nedokáže spravit. Nechápou nic. Protože jsem moc komplikovaná na to, abych se pochopit dala. 

A on mi zasadil další ránu, zvětšil tu díru v duši a nejhorší na tom je, že až se zítra probudím, nechám si úplně v klidu zasadit další a další ... protože jsem závislá. Protože možná miluji a určitě nenávidím. 

Protože selhalo sebeovládání ...