Prej čas hojí všechny rány. Prej sejde z očí, sejde z mysli.

Buď jsou to kecy nebo mám s autorem těhle keců rozdílný vnímání pojmu čas.

Jediná věc, která mě teď chrání před úplnym psychickym kolapsem jsou ty cigára a malý radosti jako ranní kafe nebo nesmyslné debaty na bandzone a lastku. Vlastně mi došlo, že jediný čim žiju, je muzika. S cizíma lidma se nedokážu bavit o ničem jiným. A jakmile je ten někdo hudebně úplně mimo mě, nedokážu se s ním bavit vůbec. Co bych taky měla lidem vykládat, když můj život je jenom několik příběhů, kterýma zabijete možná pár hodin, ale rozhodně se vyčerpají dřív, než se mezi lidma vytvoří nějakej vztah, kterej by bylo možný dál rozvíjet.

Šíleně mě vytáčí, ta její sobecká mlčenlivost, ten její ledovej nezájem a blbý kecy, rádoby narážky na úžasnosti, který zcela jistě vymyslela sama, ikdyž všichni (já) moc dobře ví, od koho ty informace bere... Vždycky mi přišlo, že lhaní znamená zánik vztahů. Ale co mám dělat jinýho, než lhát taky. Než lhát i sama sobě, dělat, že je všechno OK a počkat, až se to rozpadne vlivem času. Pořád tomu nedávam naději.

Kvality svýho spánku už nemá cenu tady psát. Pořád na tom nejsem tak špatně jako Wendy, ale rozhodně mi to neni příjemný. Alespoň ty plastový okna by to chtělo, aby mě nebudil posranej vítr. Myslim, že tentokrát bych se i vyspala. Události víkendu mě jenom utvrdily v tom, že fakt potřebuju do tátovo bytu. Pak se divim, že se nedokážu psychicky regenerovat v takovymhle blázinci.

No nic, na intelektuální a duchaplný závěr článku se můžu z vysoka vysrat...