The only unbearable thing is that nothing is unbearable

Dostali jsme se k těm prokletým básníkům. Měla bych jim věnovat větší pozornost, měla bych se snažit si v tom hledat něco svého. Jenže můj problém je, že vždycky hledám pravdu. Že hledám to, co je správné. Možná je to ta úplně nejhorší věc, jakou dělám. Ale co jiného mám dělat? Hledat slunce? Hledat věčnost? 

Úplné zatmění, mě nejdřív bavilo tou homosexuální linií DiCapria a Davida Thewlise a potom mi připomnělo, jak hrozná je ta úloha lidí, kteří chtějí některé věci tak moc, až je vlastně nechtějí. Každopádně je tam několik velmi ožehavých homosexuálních scén a taky vyšetření konečníku ×.× Docela se divím, že se nám K. něco takového vůbec odvažuje pustit na hodinách češtiny. Teda pokud to hodlá pouštět do konce. Proti zbytku filmu byla ta líbací scéna nic.

Ještě víc než kdy jindy se mi che právě teď sedět uprostřed Londýna, ve Starbucks a dívat se, jak venku prší. Ve chvílích jako je tahle, mi hrozně vadí ta nesvoboda. Máme tolik těch takzvaných povinností a závazků, jsme omezení společností a jejími zákony, že svoboda se stává nečím tak žalostně směšným ...

Těším se na ten vítr, na tu vůni moře.

Na to, jak si slíbíme věčnou lásku a nikdy jí nedodržíme.

Těším se na ty západy slunce. Na ranní probuzení na kamenité pláži.

Těším se na ten absinth. Na záchvaty pláče, na záchvaty smíchu.

Na ten déšť, na to, jak v tom dešti budeme šťastní.

Těším se na sliby, které nikdy nesplníme. 

Na molo, na cukrovou vatu, koupit si nejhnusnější Fish and Chips a sednout si s ním na zídku pod molo.

Těším se, až začne foukat podzimní vítr. Až se záchvaty pláče stanou tak nesnesitelné, že si řekneme sbohem.

Tím začne nová etapa, někde jinde, s někým jiným, stejně krásná, stejně nesnesitelná, stejně nesnesitelně krásná.

...

A nic víc už v mojí duši neexistuje, než tyhle směšné představy o životě.