Milý deníčku ...

Damn.

Damn!

Je čas vyčesat si vlasy nahoru, přestříkat je litrem laku, zavěsit do uší gramodesky, namalovat si obličej, obout boty na proklatě vysokém podpatku a vrhnout se do života ... 

... nebo můžu nechat věci tak, jak jsou, a dál poslouchat Hives

Chci nafouknout dnešní den, abych stihla přečíst Obraz Doriana Graye protože mám hroznou potřebu. A víte, co vzniká když neuspokojíte vaše potřeby? Ne? To je dobře, já už taky ne, ikdyž z toho za rok maturuju.

Dnešek vypadal docela slibně. Vypadal slibně asi tak do desíti hodin, kdy jsem zjistila, že budu zkoušená ze Švýcarska ( což by nebyl takový problém, kdybych to nemusela říkat ve francouzštině ), na které jsem se samozřejmě ani nekoukla. Opravdu jsem si pak u té mapy přišla dost trapně. A do toho všeho se ve mně zrovna v tu chvíli musely probudit všechny neúspěchy mého života. Fakt nemám ráda, když můžou ostatní lidi pozorovat mojí duši. Nevím jak jsem to dokázala, ale mám za to nic co jsem tam řekla za dva. Ale vůbec se mi neulevilo.

Do pátka mám napsat třístránkový sloh jako vzorovou maturitní písemku. Ne, vůbec teď nejsem v období *polib mi* Taky se to dá nazvat tvůrčí krize, ale to bych nejdřív musela být tvůrčí. Navíc fejeton a tři stránky si docela odporují. Navíc to budou zase jenom prázdné plky o tom, jak nám internet ovlivňuje život. Pořád nevím, co k tomu chci vlastně říct.  Navíc nemám čas a navíc mám na pátek už toho Doriana Graye

Seznam filmů, které chci vidět se nebezpečně prodlužuje. Achjo, kde jsou ty doby, kdy jsem na filmy nekoukala. Sice jsem o hodně přišla, ale na druhou stranu kdo nic nedělá, nic nezkazí. Když nevíte o co přicházíte, tak vás to nemrzí.

To byla trocha filos/zofie na závěr. Tak a teď si jdu pro velbloudku a kafe