Ô vers! noirs compagnons sans oreille et sans yeux, Voyez venir à vous un mort libre et joyeux;

To nechceš...
Jsem šprt, jsem ten nejhorší typ šprta, co vždycky před testem všem zarytě tvrdí, jak to neumím...
a pak to umím a dostanu za jedna
Nutno podotknout, že u testů typu literatura, angličtina a francouzština to byl spíš boží zásah nebo tak něco. Ani na jedno jsem se pořádně neučila.
Takže tak
Měla jsem 5 zkoušek během 8 dnů a celkem se to dá, když máte talent od přírody na angličtinu jako já /self high-five... ok, dobře, asi na dvě hodiny jsem se na to podívala/ a když se v mozku probudí nějaký ty starý informace o francouzštině někde z kvarty nebo kvinty. Takže nejenže mám /údajně/ sexy francouzskou výslovnost, ale možná bych byla schopná dát dohromady i smysluplnou větu. /Voulez-vous coucher avec moi ce soir dokážu převést na Il faut que vous couchiez avec moi ce soir a to se vyplatí/

Jinak nic moc
Asi tak od druhýho května do 12 května jsem se jenom učila a divím se, že ještě nejsem tak úplně divná
Jenom trochu
Zdá se mi o dětech a o tom, že spim se strašně divnym, o dost starším chlapem, kterýho strašně miluju a učím se u něj na podlaze a vlastně jsem v tom snu tak trochu zlatokopka, protože on má super byt, plnej knih a má takovou hrozně cenou věc a já se jí bojim a tak. V dalším snu se mi zdá, že běžim ze svý základky /která je vlastně gympl/ se svýma současnýma vysokoškolskýma spolužákama do lékárny a strašně prší a já přitom vůbec nezmoknu /to by bylo děsně praktické!/
Celej ten sen byl hrozně divnej, jeho součástí je i to, jak se toulám po loukách okolo Plzně a venku je úplně černo a blíží se strašná apokalypsa a já se nemám kam schovat a panikařím a pak jsem najednou bůhví kde a kradu tam zvýrazňovače protože mi všechny došly. /Což je trochu realita/ A pak jsem zpátky u svého milence v drahém bytě a vlastně zjišťuju, že se ho hrozně bojím a vůbec nevím, proč s ním jsem. Ale pořád se bojim tý strašně cený věci. A fakt to nechápu. A taky jsem se v tom snu stala slavnou, když mě někdo vyfotil jak mi z trička kouká podprsenka :D a na univerzitní verzi Blesku z toho byl hroznej poprask a já musela chodit kanálama a taky pak máme kolejní párty, kde I. hlídám její dítě, který se na mě pozvrací, a já jdu tou zahulenou chodbou jí ho vrátit.

Ten enormní výskyt dětí mě děsí. Neměla bych jezdit za M. A navíc, svym způsobem, je to hezký, jako, to její dítě, né děti všeobecně. Přijde mi hrozně vtipný, že když si jí na sebe posadím, okamžitě se chytá rukou a kupodivu když pořádně stiskne tak to i bolí. Žeprej se tak děti cítí v bezpečí, když se vás drží za ruce. Ok. Za chvíli budu mít skills na vychovávání dítěte. Hlavně je hrozně vtipná, všemu se šklebí a všechno jí strašně fascinuje, včetně mě. A když už nic jinýho, dělaj pro děcka oblečky s Darth Vaderem a nápisem Who's your daddy?
Ok, tolik k miminům
/Ne, naštěstí pořád žádný vlastní nechci/

Vydržela jsem jít u nás doma běhat třikrát za sebou, to beru za úspěch. To bych nevěřila, jak moc lidi přitahuje povídat si s někým, kdo běží a má v uších sluchátka. Když můj pes málem narazil do nějaké starší paní, začala na nás mluvit, že je to hrozně hezký, když chodíme běhat spolu. Nějakej pán se zas iniciativně vyptával, jestli je to pejsek nebo fenečka /wtf?/ a pani s malou holčičkou se nad tím naším vořechem hrozně rozplývaly, že je strašně krásnej a chundelatej /zajímal by mě původ slova chundelatý, fakt /
A je to fakt zajímavej jev. Když jdu se psem na procházku a nevezmu si sluchátka, nikdo na mě nemluví. Když běžim a mam sluchátka, celej svět se se mnou chce kamarádit.

No, vlastně jsem z toho učení asi už úplně divná
A taky hrozně utrácim o zkouškovym, a hrozně jim, ale už dva měsíce se mi daří mít pořád stejnou váhu. Začínám jí podezírat, že se rozbila a ukazuje pořád to samý.
Už se těšim až spolubydlící odjedou a já začnu zas cvičit Jillian, se kterou jsem to musela po pátym cvičení vzdát.
Taky si budu dělat řidičák a věřim, že to ze mě udělá o něco dospělejšího člověka...
Když ne, minimálně budu o dost paranoidnější. Každej další řidič pro mě bude bezpečnostní hrozba. Začnu zbrojit, obalim se alobalem a budu se bát ufonů.
Asi tak.

Dneska je to 33 let co zemřel Ian Curtis
He walked away in silence
A já na jeho počest objevuju strašně moc strašně dobrý muziky
/částečně obsazení Grape-u kam letos zase pojedu/
A taky soundtrack k Velkýmu Gatsbymu je ach ♥ /Lana Del Rey a Florence/ A nevim, jestli chci jít na film nebo se chci nejdřív pokusit dočíst tu knihu.
Taky jsem si konečně koupila Spalovače Mrtvol. Protože ten přebal co tomu Odeon udělal je tak... morbidní, skvělej. Hned ve vlaku jsem se do toho /již potřetí/ začetla a asi miluju Karla Kopfrkingla, vrchol romantiky je, když vám chlap řekne "Co abych tě, drahá, oběsil?" Ta představa, že vám to řekně třeba Ian Curtis.
A Levný knihy zas vydali Květy Zla a ten Nezvalův překlad je spíš... jak kdyby to byly Nezvalovy básně /chápete, já už jsem teď přeborník ve francouzštině, tak tomu rozumim :D/ Třeba Mršina se mu ale docela povedla, respektive si stejně nemůžu vzpomenout, od koho byl ten překlad, díky kterému jsem se zamilovala do Baudelaira.

Teď miluju tohle