Soudě dle posledního blogového výlevu si můžete domyslet, že moje sluníčkový období skončilo
Začalo zkouškový
Mám návaly testosteronu a posléze estrogenu
Je mi často zle, fyzicky
pocit absolutního selhání, učím se na zkoušku už týden a pořád nic neumím
Ten telefonát minulej tejden mi hrozně rozhodil život
Na displeji blikalo neznámý číslo (protože jsem si přeinstalovala telefon a smazala tím polovinu kontaktů)
Očekávala jsem něco ve stylu 'dobrý den, tady zasraná nadnárodní korporace vykořisťující lidi v Kongu, nechcete nový suprčuprextranejlepší tarif?'
A pak mi to došlo!
Soulmate
Montpellier
And I'm lost in the forest, all alone
Tohle mě teď hrozně deprimuje
A pak že jsem spokojená a blablabla
Nesnášim svuj mozek
Je rozbitej
Mám občas chuť to všechno vzdát, vysrat se tu na to a pápá
Zvlášť když se mi pak zdá sen (chci si letos udělat konečně řidičák), kde umírám při autonehodě a všem lidem okolo říkám, jak nechci umřít
Jdi doprdele mozku, fakt!
Will you still love me, when I'm no longer beautiful?!
Fuck, fuck, fuck
Asi mam nadbytek sacharidů. Protože posledních pět dnů se živím převážně ovocem /údajně to totiž pomáhá mozku při učení, že, ale nějak to asi nefunguje/
Taky jsem dostala rybí polívku od babičky, kterou na vánoce strašně miluju a polovinu jsem jí vylila, což je strašně strašný a fakt nesnáším plýtvání s jídlem, ale poslední dobou mi nechutná vůbec nic /kromě toho ovoce a kefírů/
Chtěla bych mít ve svym životě někoho, komu bych mohla ve 21:42 zavolat, že zrovna stojím před Jekyllem, mám chuť na pivo a sledování /zadaného/ barmana, a on/a byl přijel/a. Prostě jentak. Protože proto.
V čajovně jsem se šikovně pocintala horkym maté a zamilovala do jednoho /zadaného/ Rusa.
Protože mluvil roztomile česky a skládá svojí přítelkyni na dálku k výroční píseň.
OK. Dostavil se nával estrogenu.
Vypila jsem toho maté nekonečně mnoho a teď nebudu spát. Ale učit už se nemá cenu protože... je pozdě. Můj mozek přestává fungovat zhruba kolem deváté hodiny.
Vzpomněla jsem si na Pandořinu skříňku.
Blog, který jsem si založila v roce 2007 a on kupodivu na blog.cz pořád existuje. Je to smutný čtení.
Něco z toho jsou fakt trapný bolístky přecitlivělýho teenagera, něco z toho jsou fakt serious shit typu co když začnu brát drogy? /nechápu, nechápu jak jsem mohla bejt tak blízko takovejm věcem/, něco z toho jsou články o Zubovi, kterej ze mě udělal tu divnou trosku, něco z toho jsou úlomky roku 2009, díkybohu chybí sračky z roku 2010 ale prostě... Cítím se natolik smířená se svou minulostí, že vás pozvu na návštěvu do San Piega. Zcela bez cenzury.
There's to much pain to overcome
Kéž by se to všechno dalo vymazat a začít nanovo.
Děkujem, my si počtem. ;) Já si teda rozhodně počtu, protože prostě mrcha prokrastinace.
OdpovědětVymazatOvoce jo? Mm, asi to taky vyzkouším.
Já svůj mozek taky nesnáším, protože mi tam pořád cpe Panoše. Jaký to bylo, jaký to /ne/bude a blá blá blá. Naivní představy toho, jak mi jednoho krásného dne zavolá a řekne: "To byla ale blbost co? Bejt bez sebe; pojďme si zase spolu vést ten sladký volný vztah. Za pět minut jsem u tebe s vínem a na oslavu si to rozdáme v každičkým koutu tvého bytu." Eh, no na druhou stranu třeba něco romantickýho: "Chybíš mi, pojďme se k sobě vrátit." Aááá, fuck it!
Nevím, proč zrovna 21:42, ale mě můžeš. Fakt. Kdyžtak ti napíšu číslo do tumblr zpráv. Ofkórs nejdřív mne kontaktuj, jestli to nebyl džouk, ale mě stejně nikdo nevolá (až na hodinový hovory s matkou a telefonátů popsaných výše: "nechcete ultraskvělou nabídku"). Takže... tak. Taky bych někdy někomu volala, až to bolí; ještě, že většinu času nemám kredit...
Tak jestli máš mozek jako já, máš se na co těšit. Já mám občas okamžiky kdy na něj myslím i po třech letech, což je asi vrchol zoufalosti, ale prostě... mozek no
VymazatJá strašně nerada telefonuju. Ale hrozně moc. Přijde mi to takový hrozně neúplný, když člověk slyší jenom hlas a nevidí tu osobu. Ale každopádně jsem to myslela tak, že bych někomu zavolala a on šel se mnou do té hospody a to tak nějak jaksi nemůžem no :D Ale možná až někdy přejdu na paušál a překonám telefonovací fóbii, tak by bylo fajn, mít komu zavolat a mluvit o ničem.
Zrovna dneska jsem obědvala rybí polívku.
OdpovědětVymazatKaždý potřebujeme někoho komu můžeme zavolat ve 21:42 a jít s ním pít.
A asi miluju to,když se lidé ze zahraničí snaží mluvit česky. Zní to strašně roztomile.
On jí má někdo taky rád? Bála jsem se, že jsem jediná!
VymazatDoufám, že zním Angličanům a Francouzům taky roztomile, ale asi spíš ne
Já se neumím smířit obvykle vůbec s ničím a blog na sblog, uhm, to by byla hrozná ostuda!
OdpovědětVymazatO smrti se mi zdá často /co to o mně vypovídá?/ A pohřeb taky nechci. Ikdyž někdo přijde, tak stejně nevíš jestli náhodou nepřišel jen ze zdvořilosti.
Půjčím ti sluneční brýle, nemám jich sice tisíc, jenom 9, ale stejně je všechny nenosím už :D