Everybody wants to be an astronaut

Občas /často/ nenávidím svojí existenci
Proč prostě zabíram na týhle planetě místo zrovna já?!
Tyhle stavy mívám ve dny jako byl ten včerejší
Zas jsem si četla něco o velkochovech a mlíku a pak si jako největší pokrytec na světě jdu dát maso a nakoupim si zásobu kefírů.
Moje existence je totiž všeobecně rozpolcená
Jednou si nadšeně píšu nákupní seznam oblečení a pak jsem v kabince, na sobě mám ty hezký nový věci, kouknu na cenovku a všechno to poctivě vracim zpátky... protože na co mi sakra bude miliarda triček a halenek?! a proč utrácim peníze rodičů za takový sračky?! / a proč ten moc hezkej a moc úžasnej kabát musí stát dva litry? Kdyby z toho ty lidi v Číně/Bangladéši/Turecku nebo kde aspoň něco měli /
Miluju zdravý jídlo a asi je mi po něm i líp /ikdyž těžko říct, poslední dobou se podezírám, že mám alergii snad na všechno / ale pak v tý lednici stejně vyselektuju jenom to nejhorší. /Aneb následující 4 měsíce doma budou peklo protože... "a to jako vadí že sem ti tu cibulku osmažila na ztuženým tuku" a "co ti vadí na pečeným vepřovým?" a "nejsi nějak moc vybíravá?"
Ikdyž už jsem s maminou trochu pokročila. Minule se mě zeptala, jestli tam smí přidat kečup.
Jsem prostě neuvěřitelnej pokrytec, kterej chce zachraňovat svět, ale neni schopnej ani začít sám u sebe.
Kolikrát jsem si už říkala, ať si tu posranou vodu nekupuju... a pak odejdu z domu a flašku s vodou z kohoutku si zapomenu na botníku/na umyvadle/pod zrcadlem/ v lednici...
Jsem nejhorší typ pokrytce protože to o sobě vim a nic s tim nedělam
Částečně proto, že nemam peníze a peníze jsou dneska silnej argument. Vždycky jdu kolem toho sojovýho mlíka /ze kterýho se mi minule stejně chtělo zvracet protože očividně pozřu jen to /strašně sladké/ čokoládové / a kolem tofu a robi a šmakounů a tempehu a pohanky a cizrny a těhle sprostejch slov, ze kterejch neumim vařit /přitom v menze nám dělaji strašně dobrou pohanku zapečenou s rajčatama - asi se jich zeptám na recept / a ono je to všechno drahý a nekolikduje to s mym plánem utrácet za jídlo 250,- týdně /a je strašně vtipný, že to stejně skoro žádnej tejden nedodržim/
A prostě, nevim proč se tenhle článek schyluje k článku o jídle :D
Asi proto, že mám zkouškový hotový a nemám co dělat, tak se šťouram v píčovinách
/a taky v té díře, co mi zbyla po zubu/
Mimochodem to trhání zubu bylo... divný. Nesprávný. To co si na to vzala vypadalo jak dláto. A tlačilo to a sice to nebolelo, ale prostě... jsem vyděšená ze svejch snů o padání zubů. Teď totiž vim, že neni nic těžkýho ten zub dostat ven.
A to mi chce trhat i druhou sedmičku a já se asi dám na tekutou stravu protože lovit zrnka rýže celej den je děsně otravný a bolí mě z toho jazyk.
/Tohle je přesně ten typ informací, který chcete všichni vědět!!!/
A prostě mě deprimuje představa, že budu mít ve dvaceti z plánovanejch 32 zubů těch zubů jenom 28 / protože mi chce vyřezat i dolní osmičky /zubaři jsou sadisti!/ /závorka v závorce, yay! / /

Můžete mi prosím říct, kde berete vůli? odhodlání? výdrž? a takovýty další věci potřebný ke změně vašeho života? Protože já tohle fakt postrádám a sere mě to.
Nebo nevim. Teoreticky jsem tohle dokázala co se týče učení. Protože génius určitě nejsem, na střední jsem málem propadla i z dějpisu a informatiky :D Takže ikdyž si stěžuju jak málo se učim a jak bych se tomu měla věnovat víc /tyhle kecy vrcholí tak hodinu před zkouškou/ pořád se učim víc než většina spolužáků. Nedovedu si vůbec představit, že bych se něco měla učit jenom přes noc. Za to bych si musela nafackovat. Jakmile na to nemám tři dny /intenzivního učení/ jsem nervní že to nedám, když si něco nedejbože nestihnu přečíst aspoň třikrát, je to hroznej průser a tak.
Navíc mám děsně super učící styl, všechno to mám perfektně zorganizovaný /letos sem konečně pochopila užitečnost lepítek/ a prostě, koutek samochvály...

Ale v jinejch oblastech života stojim za hovno
Dneska jsem v trolejbuse jedla sušenky /což je rarita, před lidma nejim když nemusim / chci si setřást drobky z šátku, jeden mi tam zůstal a pán naproti na mě ukazuje. Tak chvíli nechápavě koukám, pak mi řekne, že tam mám ještě jeden drobek a v momentě kdy se ho zbavim se ke mně pán nakloní a povídá "To byla vaše jediná vada na kráse" Rozpačitě jsem na něj koukala s výrazem někde mezi "to je od vás hezký" až po "jdi do prdele" Asi se líbim starejm pánům /protože na mě maji furt creepy narážky... a to hlavně v MHD/

Když jedu autobusem, myslim strašně často na to, že umřu
/když zrovna nemyslím na to, jak pozvracím autobus protože jsem nepoučitelná a čtu si za jízdy ikdyž je mi pak blbě/
Je totiž strašně jednoduchý, když za váš život převezme kontrolu někdo jinej /řidič autobusu/
Taky se mi zdál dost creepy sen, kde jsem jela s L., řídila jsem já, a on mi povídá, ať jedu rychlejš, že jinak ten náraz přežijeme. /Brain? Is that you, you creepy bastard?!/

Koupila jsem si rtěnku, přijdu si teď jako správná dívka
A moje vlasy jsou creepy. Dávám jim poslední šanci se zlepšit, jinak sbohem mé krásně dlouhé vlasy.
Přemýšlím, kdy jsem naposledy neměla nalakované nehty
A taky jestli ten biosil je k něčemu
A taky proč mě bolí chodidla /možná bych ty běžecký boty neměla podceňovat, možná bych se svojí váhou ten běh neměla provozovat, ale chození je nuda /
Možná bych si mohla vystřelit mozek z hlavy a bylo by to vůbec nejlepší řešení
Anebo
I wanna be a unicorn